Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Ústavní soud se svým rozhodnutím pustil na velmi tenký led. Jeho kritika jednoho dílčího aspektu důchodového systému a razantní zásah se vzhledem k obrovským problémům, které nás v oblasti penzijního systému čekají a neminou, rovná natírání zábradlí na potápějícím se Titaniku.
Blíží se ostatně i hodnocení politologů v obou zemích, proč k takovému debaklu došlo. Stránky novin totiž zaplňovaly spíše zprávy ze změn v partnerském životě, o pobytech na jachtách lobbistů, některé korupční aféry a tvrdý postup proti vnitrostranickým oponentům. Oba zahájili neefektivní reformy, spíše ad hoc a bez hlubšího ideového zakotvení, jejichž smysl a význam neuměli vysvětlit a které nevedly k žádnému hmatatelnému zlepšení života občanů.
V tomto smyslu se může finanční a ekonomická krize dokonce ukázat jako užitečná. V období růstu a laciných úvěrů totiž nic netlačilo vlády připravit se na řešení obrovských problémů způsobených postupným stárnutím populace vyspělých států, kterým budeme čelit v oblastech zdravotnictví a důchodového systému.
Zahájení důchodové reformy ve Španělsku, Francii a Řecku ukazují, že krize řeckého typu postupně směruje pozornost vlád na tyto problémy a dodává jim politické naléhavosti.
Všechna tato opatření jsou škodlivá, neřeší příčiny a problém pouze odsouvají do budoucnosti. Vytvářejí předpoklady pro novou bublinu a její následné splasknutí. Dle jednoho přirovnání Miltona Friedmana2 se takový postup rovná situaci alkoholika, který svůj problém „řeší“ konzumací stále většího množství alkoholu. Můžeme očekávat druhé dno (tzv. „W křivka“) a následnou finanční a ekonomickou krizi trvající (podle „doktorů Zkázů“) pět až sedm let. Nebo i déle, jako tomu bylo například v devadesátých letech v Japonsku.
Ostatně už antifederalisté, k nimž patřily i významné osobnosti jako Patrick Henry, Thomas Jefferson a později i James Madison, ve svých vystoupeních proti nové Ústavě USA uváděli, že její přijetí povede k občanské válce a jmenovitě v listě Antifederalisty č. 15 jako její možnou příčinu konkrétně zmínili spor o centrální reglementaci v oblasti otrokářství (viz např. později Jeffersonův zákon platný do 1. ledna 1809 o zákazu mezinárodního obchodu s otroky nebo tzv. missourský kompromis z roku 1819).
Lze jen doufat, že obdobná bruselská regulace, například v oblasti přistěhovalecké politiky, nepovede v případě, že budou členské státy nakonec donuceny Lisabonskou smlouvu přijmout, k novému konfliktu také v Evropě.
Podle sdělení Kanceláře sněmovny nepředstavuje skutečnost, že vlastním v Praze nemovitost, která je však dlouhodobě obývána někým jiným, právní zábranu čerpání příspěvku na bydlení. Pokud se z mé strany jednalo a jedná o opomenutí, je to jistě politováníhodné. Trvám ovšem na tom, že jsem se nedopustil a nedopouštím ničeho protiprávního ani nečestného a už vůbec si nijak „nepřilepšuji“ ani se neobohacuji na úkor daňových poplatníků, jak je v článku opakovaně tvrzeno s tím, že jsem si „myslel, že mi to projde“ atd.
Nejprve mi dovolte říci to, co dosud nezaznělo nebo přinejmenším nezaznělo dost silně: bravo Irové! Děkujeme vám a jsme vám vděčni, protože vy, kteří jste jako jediní v Evropě měli možnost se v referendu vyjádřit k Lisabonské ústavě, jste hlasovali i za 99% Evropanů, kteří takovou možnost neměli.
Jsem rád, že jste 12. června 2008 Lisabon odmítli a jsem přesvědčen, že stejně byste měli rozhodnout i 2. října 2009. Máte pro to stovku důvodů. Dovolím si vám připomenout jen několik dle mého soudu nejzávažnějších
Pokud máte dojem, že příslušné citace ze stenoprotokolu Poslanecké sněmovny jsou jednotlivým rozhodnutím Ústavního soudu přiřazena opačně (byť by možná byly vhodnější), máte pravdu. Pokud máte pocit, že politici se vyjadřují nekonzistentně, nezodpovědně a tak, jak se jim zrovna hodí do krámu, máte pravdu také.
Evropská unie je podivuhodnou organizací, v níž se jednotlivé „pilíře moci“ navzájem proplétají a interferují a je zřejmé, že o žádnou klasickou demokracii nejde. Evropský parlament se například přeměnil z původní podoby shromáždění národních poslanců na těleso od roku 1979 volené přímo občany EU a postupně získává části pravomocí, jaké obvykle přináleží skutečným parlamentům.
Jsme zděšeni jednáním veřejnoprávní televize v průběhu posledního pořadu Otázky Václava Moravce. Tento pořad se snížil na úroveň estrády a inscenované frašky plné populistických výkřiků a nevybíravých útoků na prezidenta republiky. Jsme šokováni tím, že ani zástupce ODS se neohradil proti nehorázným výrokům na jeho adresu.
Pokud se nad tím vším zamyslíme, musíme nutně dojít k závěru, že bude-li přijata Lisabonská smlouva, vymkne se ekonomika a daňový systém, jenž je její klíčovou součástí, z kontroly členských států a přesune se na Brusel. Vzhledem k tomu, jaký význam právě ekonomika a daňový systém v národní politice mají, dá se bez přehánění říci, že přestaneme být pány ve vlastním domě. Můžeme přijímat ambiciózní plány na řešení krize, ale taktovku bude v ruce třímat Brusel.
A stále věřím, že jsem nakonec přece jen udělal dobře. Že jsem pomohl tomu, aby se – ovšemže až v dlouhodobé perspektivě – něco u nás změnilo k lepšímu. Aby byla respektována demokracie a aby pravice měla šanci se obrodit a vrátit ke svým ideálům. Aby se stala opět tím, za co jsem ji vždy pokládal, za pevného obránce demokratických principů.
Zrada na zrádci podle mne není zradou. Můj postoj se nenarodil přes noc, ale je výsledkem dlouhého vývoje. Vývoje od opuštění ideových principů ODS, nedodržování dohod a neplnění slibů, vývoje neochoty k otevřené a férové diskusi, politických handlů, pozitivní a negativní motivace. Ne zrada, ale dlouhá cesta do noci.
. Tato vláda mne obelhala, když slíbila konkrétní úpravu zákona o dani z příjmů. Obelhala mne, když tvrdila, že Lisabonská a radarové smlouvy spolu tvoří jeden nerozborný balíček.
Co horšího? Její nejsilnější strana, ODS, obelhala i své voliče. Stačí se podívat do smlouvy s voliči, kterou i mým jménem uzavřel Mirek Topolánek, z níž nebylo splněno téměř nic. Cesta k postupnému slábnutí a ztrácení důvěry byla dlouhá.
Já jsem proto přesvědčen, že Lisabonská smlouva naplňuje skutkovou podstatu podvodu, který je podle nového trestního zákoníku. Toho se dopustí ten, kdo sebe nebo jiné obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím škodu nikoli nepatrnou.
Jsem přesvědčen, že skutková podstata tohoto trestného činu bude ratifikací Lisabonské smlouvy naplněna, a to elitou bruselskou, elitou evropskou a elitou českou.
Já se na tomto podvodu v žádném případě podílet nehodlám, a proto dávám návrh na zamítnutí této smlouvy ve druhém čtení.
Takže ta tvrzení, že neschválení nebo odklad schválení Lisabonské smlouvy poškozuje Českou republiku, případně naše předsednictví podobně, nebo že jsme dokonce jedinou zemí, která byla v podobné situaci, tak jsou nepravdivá, zcela nepravdivá. A já dovedu akceptovat jiný pohled a jiný názor na Evropskou ústavní smlouvu, ale co bychom podle mého názoru dělat neměli, je šířit nepravdivá tvrzení a naše občany klamat a obelhávat.
Poslanecká sněmovna tento týden přijala dvě důležitá rozhodnutí týkající se Lisabonské smlouvy: ve středu ráno odročila její další ratifikaci (do 17. února), v pátek propustila do druhého čtení návrh na referendum. Zejména druhé rozhodnutí bylo překvapivé, když poslanci ČSSD sice vystupovali proti návrhu, ale pak se při hlasování o zamítnutí zdrželi.
Zahraniční výbor PSP ČR 21. ledna 2009 přerušil projednávání Lisabonské smlouvy do 15. února 2009. Usnesení podpořili zástupci ODS, KSČM a nezařazení poslanci Jan Schwippel a Petr Wolf, zástupci ČSSD a SZ byli proti. Důvodem přerušení je neprojednání smlouvy v dalších dvou sněmovních výborech a potřeba dopracování tzv. vázaného mandátu.
Jenomže takhle lídrovství nefunguje. Tohle nevedlo Sparťany k tomu být jednotní, stát za svým králem jako jeden muž a nakonec pro něj i zemřít. Samozřejmě mu věřili jako vojevůdci, protože praktické schopnosti jsou zásadní. Nepochybovali, že jsou ve složité situaci, v níž se tu a tam nemusí něco povést. Jistě by snesli a snášeli i tlak, dokonce velký tlak, ústrky i nadávky, protože to bylo pro dobrou věc, pro svobodu Sparty.
Rozhodnutím i průběhem jednání Ústavního soudu jsem velmi zklamán. Ústavní soud se v odůvodnění uchýlil k některým ideologickým floskulím, podobajícím se eurofederalistické rétorice zaznívající z Bruselu, a vůbec se nevypořádal s právními argumenty předloženými prezidentem republiky na jeho jednání v úterý dne 25. listopadu.
Rozhodnutí Ústavního soudu nicméně nemění nic na faktu, že Lisabonská smlouva byla zamítnuta ve svobodném hlasování v referendu v Irské republice a je tedy právně mrtvá. Považoval bych za velkou chybu, kdyby ČR ratifikovala Lisabonskou smlouvu za situace, kdy není jasné, jak bude tento proces pokračovat v Irsku.
28 článků (2 stránky, 20 článků na stránku)