Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Strana nezávislosti Spojeného království je typickou konzervativně liberální stranou anglosaského střihu. „Liberální konzervatismus“ není politický protimluv, nýbrž ustálený politologický termín. Jedná se o ideologii, která kombinuje konzervativní názory na společnost a politiku s libertariánským pojetím ekonomiky.
Zde je na případu UKIPu patrný vliv odkazu Margaret Thatcherové.
UKIP vystupuje rovněž z pozice obhájce britské státní suverenity, kdy prosazuje přímo vystoupení Velké Británie z EU.
SVP je národně konzervativní stranou, zdůrazňující principy státní suverenity a konzervativního fungování společnosti. Profiluje se jako obhájce zájmů švýcarské střední třídy, což dává najevo i svým stranickým mottem : „Švýcarská kvalita – strana střední třídy“.
Charakteristickým prvkem programatiky SVP je rovněž jakýsi antiglobalismus, ten se projevuje zejména rozhodným odmítnutím vstupu do EU, ale také ostražitým, místy až negativním vztahem k ostatním nadnárodním či integralistickým institucím (OSN, EEA, MMF…)
Pan Liška má – stejně jako každý jiný – právo s Bátorou nesouhlasit a demonstrovat proti němu. Nikdo mu ho nebere. Dokonce ani sám pan Bátora, který přišel Liškově zelené legii zamávat z okna.
Liška však překrucuje či zamlžuje historická fakta a používá podpásových úderů. To je nefér, nízké a zbabělé.
Ron Paul je bezesporu zajímavou a inspirativní osobností americké politiky. Dokáže „vyhmátnout“ důležité problémy a je schopen výstižných analýz.
Představa, že by však tento muž změnil republikánskou stranu tak zásadním způsobem, jako Barry Goldwater v roce 1964 je hluboce iluzorní
Představitelé Strany pokroku Breivikovo počínání striktně odsoudili a vyjádřili nad masakrem lítost. Stejně tak Klaus a Wilders. Nicméně mediální aréna už je odsoudila – Breivik na ně několikrát odkazoval a jsou tedy „legálními spoluviníky“. Tento skrytý podtext je v řadě mediálních sdělení naprosto jasný.
Taková metoda je stejně ubohá jako hyenistická, neboť zneužívá bolestnou událost k politickému prospěchu.
Dlouho jsem neměl potřebu vyjadřovat se k těmto překrouceným polopravdám a vyloženým lžím. Jsou totiž snadno argumentačně vyvratitelné, stojí na vratkých nohou a tak jsem měl za to, že slouží toliko k módnímu národnímu sebemrskačství příslušných autorů.
Bohužel, zkušenost mě přesvědčila, že těmto „novým pověstem českým“ věří asi více lidí, než jsem si ochoten připustit. Dokonce včetně těch inteligentních.
Prázdné nálepky jako „extremistické“ či „xenofobní“ ponechme servilní části žurnalistické sféry a zkusme uvažovat v reálných politologických termínech. Většina těchto stran bývá označována za konzervativně nacionalistické, nebo alespoň k tomuto politickému směru určitým způsobem tendující.
Prostě mi nepřipadá normální propagovat liberálně levicovou či socialistickou agendu a zároveň o sobě pateticky tvrdit, že jsem nositelem idejí studentských vůdců zavražděných nacisty, z nichž převážná část měla zakotvení v národně konzervativní pravici. Toto už zavání pokryteckou sebepropagací a zneužíváním určitého odkazu prostřednictvím „hodování na mršině“.
Viděno optikou české společnosti, major Szendzielarz se zdá být vysoce kontroverzní osobností, Bohuslav Sobotka by s jeho metodami jistě „nemohl souhlasit“ a pan prezident Klaus by mu vzhledem k jeho „kontroverzním činům“ vyznamenání asi nedal.
V Polsku je to jinak…
Přinášíme vám exkluzivní rozhovor pro EUportal.cz s poslancem ČSSD Jaroslavem Foldynou, kterého asi není třeba blíže představovat. Oblíbený politik ze severu Čech je známý svým přímým jednáním a mnohdy jím popuzuje i samotné špičky vlastní strany. Námořník, boxer, držitel vyznamenání za pomoc srbským dětem při bombardování někdejší Svazové republiky Jugoslávie.
Pan Amor zřejmě nepatřil k nejodolnějším jedincům, tlak nevydržel a zastřelil se vlastní zbraní. Zůstala po něm žena a dvě děti.
Od věci není ani připomenutí, že Amorův černošský kolega, jenž měl být údajně Amorovým jednáním postižen, se účastnil Amorova pohřbu a jednoznačně odsoudil nápor, jemuž byl Roy Amor vystaven.
To však lidskoprávní aktivisty nezajímalo. Mohli si udělat další čárku. Bílý heterosexuální, netrestaný plátce daní a otec rodiny si prostřelil hlavu.
Confederate patriotic songs...
Právě si připomínáme smutné výročí bombardování Srbska z roku 1999 (tehdejší Svazové republiky Jugoslávie – SRJ) , vyvolaného takzvanou první kosovskou krizí. Smutným je toto výročí z toho důvodu, že ze strany „mezinárodního demokratického společenství“, které by mělo být garantem dodržování principů mezinárodního práva a obecně platných principů elementární politické serióznosti, došlo k aktivitě přímo protikladné – porušení mezinárodního práva, později i rezoluce OSN (jen podotýkám, že porušování rezolucí OSN bylo paradoxně jedním z hlavních důvodů útoku na Irák) a podpoře zločineckých struktur. To vše za mediální manipulace, která do té doby v zásadě neměla obdobu.
Možná budeme již v blízké budoucnosti svědky debat, v nichž stoupenec pravicového názoru bude muset polovinu svého prostoru použít k vysvětlování, že skutečně není rasistou, případně asociálem. Kdo ví…
„Proevropská“ ODS se zachovala přesně tak, jak požadoval Taliban politické korektnosti a od aktivity senátora Oberfalzera se ústy svých představitelů ostře distancovala : „Názory a proklamace Geerta Wilderse jsou v zásadním rozporu s politikou ODS, která je postavena na vzájemné toleranci a respektování osob různého vyznání a národnosti. Prezentace Wildersových často extrémních postojů překračuje meze svobody projevu, která v demokratické společnosti nemá umožňovat šíření vzájemné nesnášenlivosti a prohlubování extremismu ve společnosti.“
Zelená internacionála, to je zvláštní spolek. Zahrnuje neomarxisty typu Cohn – Bendita nebo Joschku Fischera, jejichž násilnická minulost je mediálně kryta coby neurčité „bouřliváctví“, jejich tuzemské současníky jako Petr Uhl, názorově flexibilní pragmatiky a la Martin Bursík, nebo mladé „yuppies“ vezoucí se na módní vlně multikulti a ekologismu. Tam můžeme zařadit i pana Lišku, současného leadera rudozelené partaje.
Kniha vykresluje německou societu jako „zbabělou společnost kompromisů“ případně „společnost žijící pro zábavu“, kde čím dál tím méně záleží na nějakém objektivním morálním řádu, cíli, nebo smyslu existence. A tak přes veškerý lesk neonů a blikající světla se jedná o společnost z valné části nešťastnou, dezorientovanou a odcizenou v mezilidských vztazích.
To vše se dle autora odráží také v negativním promítnutí do těch oblastí, v nichž bylo vždy Německo vnímáno jako jedna z nejvyspělejších zemí vůbec – preciznost, vzdělanost, umění a kultura.
Nyní jde Jiří Havel opět s proudem a tak vyměnil rudou legitimaci za oranžovou a stal se vzorným eurofilem, podporujícím Lisabonskou smlouvu, antidiskriminační zákon a nejrůznější ekonomické i jiné regulace. To vše samozřejmě pro dobro evropského lidu, jak jinak.
Byla to největší záchranná operace v moderních dějinách americké ozbrojené moci. Více než pět set sestřelených letců se díky ní dostalo bezpečně zpět ke svým jednotkám. Mnozí z nich museli na formálně okupovaném území, které se nacházelo pod kontrolou odbojových sil, strávit téměř půl roku, než byli bezpečně evakuováni.
Bez pomoci jugoslávského nekomunistického odboje by se z těchto letců stali zajatci německých oddílů či kolaborantských formací. Záchranná akce s označením Halyard však skončila famózním úspěchem.
De Villersův program tedy stojí na silném patriotismu, tradicionalismu a proto přirozeně i euroskepticismu. Je nedůvěřivý vůči všem abstraktním konstruktům, zásahům do života rodin či místních komunit, ale také vůči globálnímu ekonomismu, který nectí zemská, kulturní či náboženská specifika.
Philippe de Villiers ovšem není pouhým teoretikem, ale také člověkem praktickým, za nímž stojí mimo jiné úspěšné hospodářské výsledky departementu Vendeé, v jehož čele dlouhodobě stojí.
84 článků (5 stránek, 20 článků na stránku)