Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Nikdy bych nevěřil, že si socialismus s „jinou tváří“ budu znovu prožívat. Tak tedy vítejme „zpátky v Evropě“! Socialistické, zregulované a regulující, arogantní a nadřazené, zkostnatělé, strnulé, nevýkonné, za dynamickým světem ekonomicky zaostávající, jež vyhání schopné, chytré i podnikavé lidi jinam.
Nejméně dvě události z poslední doby naznačují, že může nastat období soumraku politických stran.
Za významné milníky na cestě od politiky k nepolitice považuji (1) veletoč směrem k přímé demokracii formou přímé volby prezidenta (další přímé volby budou zřejmě následovat dříve či později) a (2) dokončení destrukce obecné víry v politiku „díky“ projednávání nechutností Věcí veřejných v přímém přenosu.
Není totiž pravda, že ona část ODS - významní nositelé části politiky Mirka Topolánka - nemají vlastní vizi o budoucnosti ODS. To by bylo nemístné podceňování.
Jejich představa se kryje s představou špiček TOP 09, neboť zřejmě takhle byla od okamžiku vzniku TOP 09 i zamýšlena jako postupné splynutí ODS a TOP 09.
Současná politika na to nemá, prozatím, žádnou účinnou odpověď, kterou by mohla většinu společnosti uklidnit. Brání jí v tom karcinogenní politická korektnost – slepá víra v to, že když se problémy nebudou nazývat pravými jmény, samy se vyřeší. To ovšem zvyšuje míru sociálního napětí, protože lidé, kteří žijí v těsné blízkosti nepřizpůsobivých, se již nedají opíjet rohlíkem od vládních úředníků „z Prahy“ a nejrůznějších nevládních organizací, které se do center xenofobního neklidu sice přijedou podívat, slíbí pár milionů, ale rychle zmizí do klidu svých státem dotovaných kanceláří.
Kdo zaplatí důsledky letitého ekologického experimentu, který evidentně vede k rozšiřování počtu napadených stromů a tedy ke zvětšování prostoru vyžadujícího zásah, ke zničené tváři krajiny, k neobyvatelným holinám – a ve svém důsledku – k vytlačování člověka z těchto míst?
Rozhodnutí německé kancléřky Angely Merkelové uzavřít do roku 2022 všechny německé jaderné elektrárny je politicky chybné a ekonomicky katastrofální rozhodnutí. Nejen pro Německo, ale také (minimálně) pro středoevropský prostor.
O vážnosti celé situace se přesvědčil už i premiér Nečas, kterému na jarní Evropské radě vážně pohrozil rakousko-německo-francouzský tandem uzavřením jaderné elektrárny v Dukovanech.
A proto se mi chce říci, nemístně a kacířsky: díky za sobotního Zavadila. Doufám, že vládní koalice a spolu s nimi všichni další, kteří v posledních dnech s lehkostí mluví o pádu kabinetu a volají po nových volbách, dostali od odborářů pořádný kopanec. Snad si proto ministři i jejich poslanci v parlamentu uvědomí, že současná (jakkoliv komplikovaná) převaha 115 (?) hlasů je unikátní a neopakovatelnou příležitostí navrhnout a prosadit smysluplné reformy.
Zdroje jsou...
Tak lapidárně kdysi smetl Vladimír Špidla Václava Klause v jedné z předvolebních televizních debat. Necítil v té chvíli žádnou potřebu vysvětlit, co těmi "zdroji" myslí. Až za pár měsíců Špidlova premiérování se ukázala holá pravda - kapsa daňového poplatníka byla ještě dostatečně plná na to, aby ji čeští socialisté zvýšením daní náležitě vyprázdnili.
Špidlův socialistický duch úspěšně obchází chodbami Evropské komise a Evropského parlamentu.
S osudem jednotné měny svázali mnozí evropští politikové i osud EU.
Tomu také odpovídají kroky, které eurozóna, Evropská komise a Evropská rada přijaly. Kromě masivních půjček krachujícím státům (což se logicky nelíbí daňovým poplatníkům těch zemí, které půjčují), přijala Evropská rada na svém zasedání 16.-17.prosince 2010 rozhodnutí o "malé změně" Smlouvy. "Malé" proto, že většina hlav členských států nechce riskovat ratifikační referenda v obavách o to, aby voliči takové hlasování nepojali jako možnost vyjádřit svůj celostní názor na současnou EU.
Nátlakové prostředky zvolené částí nemocničních lékařů sdružených v Lékařském odborovém klubu a České lékařské komoře přesahují všechny myslitelné meze. Jsou, slušně řečeno, za hranou.
Děsí veřejnost poplašnými zprávami o tom, že kojence v inkubátorech nebude mít kdo ošetřovat, že bude třeba přistoupit k budování polních nemocnic nebo že za budoucí oběti (slovy odboráře Engela) přebere plnou odpovědnost vláda. Jen obtížně si lze představit odpudivější argumentaci.
Řidič protijedoucího vozu, který skočil do závěje zkontrolovat, zda se mi nic nestalo, mi poté s ulehčením sdělil, "že jsem na tomto místě tento týden již nejméně pátý". Kvůli tomu, že silnice vede místy, která jsou ekology chráněnou oblastí, se tam prý nemůže solit a náležitě udržovat silnice.
Totéž mi potvrdili i hasiči, které jsem přivolal na pomoc (a kterým ještě jednou děkuji za rychlý a profesionální výkon).
Na řadě je po Řecku a Irsku asi i Portugalsko. Pokud se vyplní i chmurné prognózy, že pokračování se bude odehrávat i ve Španělsku, pak už to bude s eurem zlé.
Český poplatníku, je ve tvém zájmu více než kdy jindy sledovat, co se děje za našimi hranicemi.
Takhle vypadá země rozvrácená stávkami. Normální občané jsou nedobrovolným rukojmím odborového – promyšleně a dokonale organizovaného - terorismu.
Proč ovšem mocné francouzské odbory stávkují? Francouzská vláda se rozhodla modernizovat chátrající penzijní systém. Do penze se bude odcházet později (v 62 letech) a nárok na výplatu plné penze vznikne podle vládního návrhu až v 67 letech.
Sexuální revoluce přinesla liberální pohled na homosexualitu a transsexualitu. Za celá ta desetiletí vnutila naší civilizaci představy, za něž by se nemuseli stydět čtenáři Marxových spisů o volné lásce a "budoucnosti, která v lásce překoná měšťácký pohled buržoazie". Kromě výstřelků, jakými byly prolomení společenských tabu a zavedení praktik skupinových manželství či alespoň skupinového sexu, sexuální revoluce v kombinaci s bohatým sociálním systémem zcela destruovala tradiční pojetí rodiny.
Evropská komise nad hlavami členských států vzkazuje: národní stát je překonaná veteš a unie se bez nich v budoucnu obejde. Vezměte to na vědomí.
A to je asi neblahé poselství pro evropskou liberální demokracii.
Je osudnou chybou posledních dvaceti let vývoje naší společnosti, jehož trpké plody již v současnosti sklízíme, bezmyšlenkovité přejímání „moderních“ vyučovacích metod z tzv. vyspělých demokracií. Mimochodem, již ve své době a zemích svého původu byly tyto vzdělávací postupy často považovány za překonané.
Gisela Stuartová byla významnou představitelkou Velké Británie v předsednictvu Konventu o budoucnosti Evropy, který v letech 2002 a 2003 tvořil text tzv. evropské ústavy. Stuartová popisuje velmi otevřeně temná zákoutí a vysloveně nedemokratické praktiky, které přípravu tzv. evropské ústavy provázely. Text je přínosný především tím, že jeho autorkou je politička, která nemůže být v žádném případě spojována s tzv. euroskepticismem. I proto je text Jak se tvořila evropská ústava nutno považovat za nezbytné doplnění bohaté škály analýz a hodnocení významu a důsledků tzv. evropské ústavy.
Dějiny jsou úspěšně převyprávěny: nebylo agresorů, byli jenom utlačovaní. Byl výhradně Hitler a pár jeho přisluhovačů. Německý národ, stejně jako ostatní evropské národy, byl pouze obětí těchto několika šílenců. Nebylo nacistických srazů, na kterých v davovém šílenství hajlovaly statisíce zfanatizovaných Němců. Nebylo nadřazenosti německé rasy. Bylo jenom utrpení, které si působili všichni navzájem.
„Disciplína musí bejt, vy kluci pitomí! Protože kdyby nebyla disciplína, tak byste všichni lezli po stromech jako vopice,“ citoval blahé paměti Švejk moudra rakouských vojenských byrokratů. Jak by se asi Josef Švejk, náruživý kuřák fajfky, posmíval všemu „dobrému“, co dnes přichází z jiné byrokratické metropole – z Bruselu? Člověk už totiž ani neví, zda se tomu všemu má smát, plakat nebo jen nevěřícně kroutit hlavou.
Nelze obviňovat Policii ČR z nečinnosti, je třeba vést k odpovědnosti blouznivé propagátory „Evropy bez hranic" či „Evropy regionů". Jsem pro ekonomické propojování evropského kontinentu a všestrannou ekonomickou spolupráci, ale jsem (a vždy jsem byl) proti politickému rušení státních hranic vymezujících prostor, který má suverénní stát právo a povinnost ochraňovat.
79 článků (4 stránky, 20 článků na stránku)