Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Jistě, že velké koncerny milují harmonizaci, která jim dává nadvládu, jenomže veškerý ekonomický pokrok vymýšlejí podniky malé a střední. Jistě, že kariéristé všech stran milují nekontrolovanou centrální moc unie. A protože žádná moc nemůže být nahá, potřebuje pohádky.
A apokalypsa? Ta jistě nastane, bude-li se dál a dál budovat, co už dávno nefunguje.
Euroop se opičí a tak má jasno: nejsme Ostrované, jsme malí, jsme slabí, jsme závislí, musíme poslouchat a ne argumentovat, nemůžeme se schovávat za bukem a vzpurnost se v protektorátu trestá. Nemáme na vybranou, buď Moskva nebo Berlín. Zaveďme už konečně povinnou němčinu! Poněkud neradostný ten malý český eurooptimismus, nemyslíte?
Europtimisté i pesimisté teď mohou být zajedno. Cena za záchranu eura znamená buď zhoubnou inflaci nebo fiskální politiku nějakého unijního direktoria bez armády, které přinutí severní státy, aby jižní dluhy solidárně zaplatily a deficit běžného účtu navždy vyrovnávaly. Opravdu přinutí a opravdu zaplatí?
.
A zatím bude podivná moc a magie eura dál podkopávat hospodářství nás všech a co horšího – ničit a korumpovat myšlení. Neb každé zlo je povahy duševní.
Jenomže právě tohle budovatelé Unie nechtějí pochopit, z eura si udělali svátost a modlu, raději vytvoří nějaké nové Direktorium (Komisi pro veřejnou bezpečnost) na záchranu Evropy. Potřebnou dekonstrukci eura staronovým vůdcům Evropy asi nevysvětlíme, ale demokratický instinkt posílen recesí, se nakonec možná probudí, a jednou svrhne inženýrské vládce, aby mohla nastat normální pragmatická a neideologická spolupráce svobodných evropských republik.
A i když to víra nechce připustit, je experiment eura odsouzen k záhubě. Buďme umírněnými optimisty, že bude krach katarzí a krokem zpět ke svobodnému pragmatickému hospodářskému společenství bez ideologie. Něco tak pozitivního by budovatelé Unie dobrovolně nikdy nepřipustili.
A že těch klausových pravd bylo! Pamatujete, že chtěl uzákonit vyrovnaný a nízký státní rozpočet? Teď se o to pokouší nešťastná unie. Pamatujete se, jak se mu vysmívali, že vidí největší nebezpečí v unii místo Ruska a někteří dokonce vymýšleli konspirativní teorie, že je v područí ruské tajné služby? Budou si sypat popel na hlavu teď, kdy se Rusko pomalu ale jistě rozpadá (nízká porodnost, časná úmrtnost, vysoká kriminalita, emigrace bohatých i kapitálu, rozpad armády a infrastruktury), zatímco unie prochází těžkou krizí, na kterou doplatíme všichni? Co bylo řečí, že bez unie mír v Evropě, volný pohyb lidí, zboží a kapitálu by nemohl existovat? Opravdu? Bez té bruselské nadvlády, která chrlí několik tisíc mikroekonomických nařízení (lidově pořízení) ročně?
Spíš to vypadá, že si tzv. politická elita vytváří vlastní konformně oligarchické prostředí a úspěšně odmítá diktát většiny – vždyť většina Evropanů je pro trest smrti, přísnost ve školách, zákaz imigrace muslimů, je proti profesním kvótám pro ženy, multikulturalismu, anti-diskrimaci, euru, rozšiřování unie a dalším oblíbeným koníčkům politiků. Jako politickou třídu, existující do značné míry nezávisle na většinovém názoru a na společnosti, ji nejlépe popsal maďarský filosofující ekonom Anthony de Jasay (The State), který vešel do historie jako autor dvoutřetinového principu všeobecné demokracie, jímž voliči ožebračují společnost a potažmo i sami sebe. Tohle měl zřejmě Andrasy na mysli.
Taková je naše dnešní krize, nic proti tomu současná ekonomická stagnace defakto nejbohatší společnosti v dějinách. Neprosadíme-li autoritu společenského respektu, morálku sebeomezení a sebekontroly, nebudeme-li potírat anarchii individualismu a egoismu, nezačneme-li používat společenské stigma, zůstane nám jedinný prostředek – holá barbarská moc, po které bude většina čím dál víc volat. A s ní zanikne svoboda. Ano, i represe je potřebná, protože ti, kteří chtějí, jak jsme viděli v londýnských ulicích, také mohou, jestliže je nikdo nezastaví. Dnes ale potřebujeme novou politickou korektnost etikety a slušnosti, která není umělou ideologií, protože rezonuje s tím, co každý člověk v hloubi své duše moc dobře ví.
Jednu věc v Anglii nechápe snad nikdo. Jak je možné, že stát nedokáže (nebo nechce) zarazit přistěhovalectví. Sám tomu nerozumím. Cožpak je občanství právo a nikoli privilegium?
V dnešní době nadvlády revolučního unijního universalismu, který už natolik rozložil stát, národ, školu i dům ve jménu liberté, egalité, freundschaft, jak zněl prastarý vtip, nemá konzervatismus v atomizované a sekularizované společnosti šanci. Protože však stejně jako centrální plánování bolševiků rozkládá unie hospodářství a ohrožuje multikulturalismem i nekontrolovaným přistěhovalectvím svobodu většinové společnosti, bude zřejmě politickou odpovědí opět (tak jako v roce 1848 v Evropě a 1861 v Americe) nacionální liberalismus. Obě jak známo skončily válkou…
Doufejme, že se najdou charismatičtí vůdci, kteří dokáží rozkolísanou Evropu opět zachránit. Budou muset být zřejmě v rámci možného značně konzervativní.
Naše civilizace dosáhla ohromného objevu legitimitimní vlády a svobodné politiky, proto také padají nepolitické vlády. Ideologie humanismu lidských práv však společnost rozvrací.
Stejně jako bezbřehá tolerance je bezbřehá i kazatelská arogance multikulturních politiků. To ona provokuje nenávist, protože útočí na zdravý rozum. Tvrdit, že nelze před islámskými přistěhovalci zavřít hranice, protože by šlo o diskriminaci, je nepochopitelné stejně jako představa, že velké množství zásadních „neobčanů“ nepovede k rozkladu společnosti. S islámským vpodstatě marginálním terorismem si západní společnost poradí, otevřené hranice ji zničí.
Řecko solventní nebude dlouhodobě a pravda nakonec vyjde najevo. Jestli nakonec proti idealistům zvítězí, a dočkáme se opět normálního heterogenního hospodářského prostoru jako kdysi v EHS, je otázka. Jedno je jisté rostoucí dluhy jižní eurozóny zaplatí nakonec daňoví poplatníci v celé Evropě a možná, tak jako v Řecku půjdou do ulic. Většina Němců se už teď nachází v prvním psychologickém stádiu změny, kdy si říkají, jak jsme mohli být tak naivní, a v euroskeptickém Rakousku se už vidí Heinz – Christian Strache, předseda Svobodných, jako příští kancléř. Řecké drama už začalo, evropské nás teprve čeká.
Chesterton neustále vzývá rozum, ale dobře ví, že smyslu světa/kosmu zcela porozumět nelze, přestože objevujeme jeho řád, avšak rozlišovat mezi pravdou a lží, mezi dobrem a zlem a toužit po vznešeném smyslu života je odvážnou hrdinskou a romantickou cestou života. K tomu, abychom chápali život jako dar, svět jako zázrak, každé ráno jako počátek dobrodružné cesty, smysl života jako zápas o dobro, druhého člověka jako radostné setkání a příležitost, potřebujeme víru. Jen ona je matkou každé energie. A také paradoxně varuje: „Nehledejte Boha, netušíte-li, že tam je.“ Nikoli sama existence (Sartre, Camus), jen materialismus je skutečně tragický.
Žádný výrok Margarety Thatcherové nezpůsobil takový poprask, jako když prohlásila (1987), že „žádná společnost neexistuje, existují jen individuální muži, ženy a také rodiny…“ A jak už se to politikům stává, její výrok byl vytržen z kontextu, v němž napadla socialistickou doktrínu závislosti na státu, pasivního očekávání a aktivních nároků, kde každá smůla, neštěstí i každá křivda musí být kompenzována společností – a taková (charitativní) společnost opravdu neexistuje, existuje jen vláda a daně, mohli bychom dodat v jejím duchu.
Anglická monarchie, na rozdíl od mrtvých královských klenotů, je živým zosobněním tradice a nesmírně náročnou službou, je také příkladem veřejné etikety především pro politiky. A je jistě i neustálým připomenutím strážcům veřejného pokladu, že mají být poddanými a služebníky hodnými jejího veličenstva obecného dobra.
Český stát nepotřebuje další daně, potřebuje zeštíhlet. A radikální ministr už pomalu balí své kufry do Bruselu.
Tam také neznají jinou medicínu na rakovinu byrokracie. A na Pražském hradě už netrpělivě čeká dlouholetý demiurg české politiky, aby založil novou pravicovou a konzervativnější stranu.
Nedovedu posoudit, zda mají Evropané stále ještě dost sil ke své kolektivní renesanci, zda jsou schopni obnovit své řecké, římské a židovsko-křesťanské existencionální kořeny. Navzdory dnešním negativním sociologickým údajům (společnost frustrovaných bezdětných jedináčků) a možná i díky krizi sociálního státu je to přece jen vysoce pravděpodobné, protože pouze evropská západní kultura je svobodná a schopná přesáhnout sebe samu. Smyslem společnosti není ani mír, ani blahobyt, nýbrž kolektivní úsilí o civilizační obnovu, zápas o svobodu v řádu lidské přirozenosti, o dynamický rozvoj osobnosti, jehož pravým jménem je vznešenost.
Evropská unie je také pastí stamilionů občanů, kteří se domnívali, že se stanou součástí volného sdružení států, společného evropského hospodářského prostoru, známého pod heslem volného pohybu zboží, lidí a kapitálu, minimální mezinárodní organizace, která měla hlídat podmínky ekonomické soutěže a likvidovat státní subvence a nikoli experimentu vytvořit postupně a po kouskách centrální vládu celého kontinentu, čili nepřátelský stát. Patří mezi ně i Češi, chtěli do Evropy a vstoupili do unie.
Měli bychom ekonomům, kteří budují svou kariéru v intencích integračních europolitiků, stále opakovat: Španělé a Irové nebyli neschopní ani nezodpovědní, to euro jim neumožnilo dohonit vyspělé státy unie. Evropa není jako Amerika, nemá společný jazyk a proto nemůže mít společný trh práce, kde se stěhují lidé, nejen peníze, není ani národem, aby vytvořila makroekonomickou nadvládu, kde budou jedni rádi a loajálně dotovat ty druhé. Podle Angličanů hraničí politická snaha přijmout euro s velezradou. Nemělo by to platit i u nás?
63 článků (4 stránky, 20 článků na stránku)