Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Ještě bližší novému prezidentovi je ovšem jeho manželka Michelle, s jejímiž názory je důkladně obeznámen. Dostalo se jí privilegovaného, záviděníhodného vzdělání (univerzity Princeton a Harvard). Předložila disertační práci, v níž zdůrazňovala, že americký národ je založen na zločinu a nenávisti, že běloši jsou nevykořenitelní rasisté (ineradicably racist), že konflikt bělochů a černochů je nesmiřitelný , permanentní, potrvá věčně.
Autor:
Ota Ulč | Publikováno: 4.12.2011 | Rubrika:
Svět
Z hlediska živořícího Jihoafričana tmavé pleti, svržitelé nespravedlivého apartheidu se příliš nevyznamenali. Stát s rekordně vysokou nezaměstnaností trpí akutním nedostatkem dostatečně kvalifikovaných pracovníků, 80 procent všech škol je hodnoceno jako "disfunctional". Jižní Afrika zůstává zasažena obrovskou kriminalitou. V době apartheidu k většině zločinů docházelo v segregovaném černošském prostředí, kdežto v nynější době jsou skutečností a zkušeností univerzální.
Autorka biografka Bosworth cituje lifelong lament ("celoživotní naříkání, bědování") slavné bojovnice za světový mír, že spíš z nedostatku příležitosti než dychtivosti se nepomilovala s kubánským revolucionářem, v Argentině narozeným lékařem Ernestem "Che" Guevarou. Pro kýženou nerealizovanou aktivitu použila slovo FUCK, v americké mluvě svou početností dosahující popularity českého vole, vole či do prdele. Jenže z mravnostních důvodů v tamějších mediích ono slovo je tabu a tudíž je vytečkováno f.. tak, jakoby v českém prostředí v prudérnější podobě se tytéž radovánky naznačovaly písmeny šu.. a případně razantnějším mr..
Už tehdejší prezident George W. Bush ujišťoval, že nepřítelem není islám, ale fanatici, kteří si tuto veskrze mírumilovnou náboženskou víru přisvojují, usurpují, a že tedy je nutno podporovat síly odporující tak zkázonosným snahám. Po třeskutých událostech v Londýně, Madridu, na ostrově Bali (mnoho mrtvol), v Dánsku (několik karikatur), takové nám předkládané přesvědčení neutuchá. Kde ale hledat onu umírněnost v monotématickém dogmatu, že výlučným zdrojem vší pravdy je Alláh a jeho posel Mohamed a že je nutno všemi silami a prostředky prosazovat tuto jedinou pravdu?
Doporučil podívat se na webové stránky džihádistů a jejich tvrzení o nutnosti nesmiřitelné války proti nepříteli, jímž je každý infidel. Islámský terorismus přece není zrada, úchylka, popření onoho údajného "náboženství míru". Islámisté činí jen to, co jim Korán nařizuje. Víc než stokrát je v něm opakovaná výzva, příkaz k násilí vůči křesťanům, židům, všem nevěřícím psům.
Takový zákonodárce se pozvání k dýchánku od současného dočasného nájemníka Bílého domu nedočká. Neměl bych potíže při volbě, komu z nich dát přednost.
Autor:
Ota Ulč | Publikováno: 16.5.2011 | Rubrika:
Svět
Obdržel jsem odhad vyúčtování výdajů pro ilegály: 338,3 miliard dolarů ročně. Obnos 11 až 22 miliard na sociálních dávkách, placených orgány jednotlivých států, dalších 22 miliard pro výpomoc s výživou (tzv. food stamps a jídla zdarma), 12 miliard pro výchovu dětí neznalých anglického slova, 3 miliony dolarů denních výloh za pobyt ilegálů za mřížemi. National Policy Institute odhajuje celkové výlohy na deportace nežádoucích živlů výší přesahující 40 miliard dolarů ročně.
Autor:
Ota Ulč | Publikováno: 8.12.2010 | Rubrika:
Svět
Z tiskovin, jedinou výjimkou, jež se mi dostala do ruky, byl supermarketový tabloid GLOBE. Vydání z 12.7.2010, s palcovými titulky OBAMA WAS NOT BORN IN U.S., obsahuje podrobné svědectví Timothy Adamse, bývalého úředníka, pracujícího s dokumentací rodných listů na Hawaii, jenž potvrdil, že Obamův předložený, tam otištěný dokument, je nepochybný podvod. Vydání z 23.8.2010, rovněž s palcovými titulky OBAMA’S SECRET LIFE EXPOSED, obsahuje podrobnosti o jeho rodinných konexích v Keni, jakož i jeho podvodnou manipulaci (SSN - Social Security Number), prokázanou, potvrzenou jinými zdroji.
Autor:
Ota Ulč | Publikováno: 14.11.2010 | Rubrika:
Svět
Politicky notně pošramocený Obama teď z místa porážky spěšně mizí na státnické safari do Asie, kde s pominutím Číny navštíví Indii, Japonsko, Jižní Koreu, Indonésii. Dorazí s třítisícovým doprovodem, s výdaji odhadovanými na obrovité množství mnoha milionů dolarů den co den.
Což nejeden daňový poplatník aby pokládal za pořádnou facku, takto uštědřenou.
Dosud čekám na razantnější obhajobu tradiční obřízky se vším všudy, že se ozvou ultrapokrokové prosazovatelky relativismu, stejnosti jakýchkoliv kultur, hodnot, takže i tohoto barbarského krvavého činu jako projevu solidarity s africkou tradicí, též jako protestu proti cizáckému vměšování do oněch citlivých vnitřních záležitostí
Zmínil se nejen o Janu Palachovi, jenž vzplál, jeho pohřbu zrovna v době jeho příjezdu na Cornell, poprvé se seznamovat se se zdejším šokem zásluhou černošských radikálů (o nichž se vyjádřil jako „Negroes“, jež už je nutno prezentovat jako „African-Americans“, stejně tak, jako se Cikáni mandatorně přetransformovali v Romy). Se zbraněmi přepadli, obsadili areál Willard Hall, s krvelačnou rétorikou, zdůrazňováním své rasové, rasistické výlučnosti – arogantní požadavky, vymáhání ústupků, nehoráznost jedna za druhou.
Autor:
Ota Ulč | Publikováno: 15.9.2010 | Rubrika:
Svět
Beck se totiž provinil zmínkou o Obamově averzi vůči bělochům a jejich kultuře („who has a deep seated hatred for white people or the white culture“), což ovšem se zdá být dost pravda, s níž se Obama netajil ve svých memoárech Dreams of My Father. (Tam například přiznává: „Když mi bylo dvanáct či třináct roků, přestal jsem se zmiňovat o matčině rase, poněvadž jsem začal získávat pocit, jako bych se tím bělochům zavděčoval.“ Rovněž přiznává, že „Našel útěchu v pěstování pronikavého pocitu rozhořčení a nepřátelství vůči matčině rase. Nikdy jsem nenapodoboval lidi bílé nebo hnědé rasy, jejich osud mi byl cizí. Ztotožňoval jsem se s otcem, černochem, synem Afriky.“
Všeobecně se traduje a leckdo si na vlastní kůži ověřil, že s výjimkou sexu pro většinu politiků největší slastí je rozdávání peněz – peněz někoho jiného. Čím pokrokovější poskytovatel fondů z cizích kapes, tím větší nutkání se prezentovat v roli mecenáše. Stát si ovšem může štědře počínat jen přerozdělováním – dát jen to, co jiným vzal.
Nejvíc alergický jsem býval na komunisty. Ke změně došlo po úspěšném upláchnutí z jejich náruče a s pozvolným rozkoukáváním v západním světě, nejvíc u opačného břehu Atlantiku, v americkém akademickém prostředí. Tam se potkávat s intelektuály, horujícími o Sovětském svazu, o socialistických nirvánách, a tuze opovrhujícími až zatracujícími domácí systém pluralistické demokracie, záruku jejich svobod a docela pohodlné existence. Z počátku jsem se snažil vysvětlovat, pak se hádal, hodně hádal, až konečné řešení našel v rezignaci – v upřímném přání, aby si ti blbci mohli užít jimi kýžené slasti, které bych už ovšem znovu určitě nechtěl sdílet.
Autor:
Ota Ulč | Publikováno: 23.12.2009 | Rubrika:
Svět
Taková je v Americe tradice, že se nový prezident po dosaženém volebním vítězství začátkem svého mandátu těší značné popularitě, jež pak neméně pravidelně začne chabnout. Stejnou zkušenost v prvním roce svého působení též zaznamenává Barack Hussein Obama a jeho sešup se zdá být značnější a spěšnější než v případě jeho předchůdců.
Za prvé, že Amerika je pro černochy tou nejlepší zemí na světě – 600.000 jich sem dorazilo na otrokářských lodích a nyní je to společenství 40 milionů žijících ve svobodě a největší prosperitě, jakou kdy poznali. Že nikde jinde se neudělalo pro černochy víc než právě v Americe - nespočetně trilionů dolarů se utrácí na sociální dávky, granty, všemožné jejich podpory. Vláda, soukromý sektor a školy se podilejí na diskriminaci proti bělošskému obyvatestvu – onou affirmative action, „pozitivní diskriminací“, přednostmi pro černochy v mnohých sférách počínání.
Autor:
Ota Ulč | Publikováno: 24.11.2009 | Rubrika:
Svět
Zákonodárné sbory, parlamenty už osmi států - Arizona, Hawaii, Montana, Michigan, Missouri, New Hampshire, Oklahoma a Washington, takto v abecedním pořádku - na pořad svého zasedání zařadily přijetí rezoluce, zdůrazňující suverenitu jednotlivých států, s odvoláním na desátý dodatek (10th Amendment) federální ústavy. Ten totiž zaručuje, že „Práva, jimiž ústava výslovně nepověřuje Spojené státy a nejsou jednotlivým státům zakázána, zůstávají ve výlučné pravomoci těchto států nebo jejich občanů.“ Jinými a snad srozumitelnějšími slovy: jednotlivé státy a jejich obyvatelstvo jsou páni, kdežto Kongres a Bílý dům ve Washingtonu by měly být jejich služebníky.
Do USA jsem kdysi přijel s notnou výhodou – se zkušeností z totality, jak v ní přežívat, proplouvat a případně si i trošku zašvejkovat. V něčem takovém se většina Američanů nevyzná a nezřídka je mate. Třeba mou otázkou „Proč jen Indiáni jsou pokládáni za native Americans, vždyť vy jste se v této zemi také narodili, stejně jako vaši rodičové a prarodičové, takže vy vlastně nejste zdejší ‘rodní’a sem tedy nepatříte?“
Že stipendia rezervovaná pro černochy jsou naprosto legitimní, kdežto taková praxe výlučně pro bělochy by byl akt protizákonné rasistické diskriminace.
Na Aljašce se těší obrovské (80%) popularitě voličů zásluhou své odvahy úspěšně zatočit s provinilci v případech korupce, nepotismu, šlendriánství, plýtvání veřejnými prostředky. Dalším plusem byl předpoklad získání podpory konzervativních voličů, jimž McCain nikdy příliš neimponoval.
Politicky korektní media se přizpůsobují. Například The New York Times, v dlouhém pojednání „Colleges Act to Keep Black Male Students“ (na první straně vydání 30.12.2003), kriticky hodnotí situaci, s podrobnostmi o výsledcích bělochů, Hispánců, amerických Indiánů a černochů – ale ani slovo o asijských přistěhovalcích, kteří vzdor notným obtížím, zejména s jejich původní neznalostí angličtiny, většinu ostatních spolužáků přetrumfnou. Autorce (Ms. Karen W. Arenson, c/o The New York Times, 229 West 43rd Street, New York, NY 10036-3959) jsem napsal a požádal o vysvětlení, proč že tak zásadní okolnost ve svém obsáhlém expozé pominula.
Dotyčná ovšem mou ideologicky nevhodnou provokaci ignorovala.
I liberální media jako The New York Times občas zveřejňují údaje o jiných nepříjemných disproporcích: 3% bělošských mladíků je ve vězení nebo v podmínečném propuštění. Černochů v téže věkové kategorii je 15% ve vězení, 21% podmínečně propuštěno, 6% na útěku – čili celkem 42%. Krádeží v obchodech se z 90 procent dopouštějí černoši.
44 článků (3 stránky, 20 článků na stránku)