Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Už je tady zase. Sčítání lidu. V březnu nás navštíví sčítací komisariát, vnutí archy a přinutí poslušně vyplňovat. Kdo se bude cukat nebo uvede nepravdivé informace, od toho vytáhne pokutu deset tisíc. Pro průměrného Čecha dvoutýdenní plat. To si každý dvakrát rozmyslí. Já také. Veřejně ale prohlašuji, že neručím za svou příčetnost tam, kde mi nikdo nebude moci prokázat, že uvádím nepravdivé údaje.
Vláda schválila novou strategii boje proti korupci. Začetl jsem se do této produkce ministra vnitra v naději, že se dobře pobavím. Býval přece scénáristou. A několikanásobný laureát TýTý skutečně nezklamal. Ze záplavy obecných proklamací a nekonkrétních návrhů mne rozesmálo hned několik bodů.
Kdo to odmítá, podloudně shání klasické žárovky na vietnamských tržnicích. Nebo je kupuje pod hlavičkou tepelného zdroje. Dalo se ostatně očekávat, že si chytrý občan poradí. Vzpomínáte si na následky zavedení prohibice v USA? Alkohol se pochopitelně pít nepřestal. Jen se kolem jeho pašování a nelegálního pálení zformovala mafie, v čele s legendárním Al Caponem. Jsem zvědav, kdo nám přísun normálních žárovek zajistí nyní.
Že jsme šovinističtí. Že jsme sexuálně neuvědomělí. Že jsme hlavy zabedněné a kůže líné, taková lepší zvířátka, která je nezbytné ráno vyhnat na pastvu, včas vyvenčit, některá vykastrovat a další uvázat. Jinak bychom mohli působit neplechu, my hloupé němé tváře. A nechat nás vychovávat své potomky podle svého svědomí? Ne, ne, prosím ne. Vždyť to neumíme. Stydíme se. Jsme hloupí.
Zrušme státní dotace nejrůznějších nevládních organizací, občanských sdružení, spolků a dalších podobných občansko-společenských uskupení. Že ochránci rysa ostrovida, sběrači bobříků, pěstitelé plevele a přátelé guláše nebudou mít prostředky na schůzování a rozvíjení svých kratochvílí? A kdo financuje mou zálibu v letech na Mars? Pokud si na ně vyberou peníze mezi sebou, ať si hrají, s čím chtějí. Pokud ne, ať zůstanou doma v obýváku, jako já na planetě Zemi.
Nejsem rasista, ani xenofob. Islamofob, ani homofob. Šovinista, ani etnocentrista. Antisemita, ani elitář. Ale vadí mi, když nemohu říci, že cikáni kradou a Indové upalují vdovy. Že muslimští mladíci plundrují předměstí evropských velkoměst a homosexuálové nemají právo na děti. Že ženy bezdůvodně pláčou a kanibalismus je zavrženíhodný. Že Židé milují peníze a západní civilizace ční vysoko nad ostatními. Čest všem výjimkám. A teď mne suďte. Soudní obsílky přebírám a za pravdu se nestydím. S radostí si ji před prokurátorem zodpovím.
Je nyní zcela relevantní se ptát: Dnes zlikvidovali Dělnickou stranu. Na koho si troufnou zítra? Na každého, kdo bude proti mainstreamové ideologii, kdo bude nekorektní. Kdo bude označen za narušitele. Za chvíli se krok, kterému dnes mnozí tleskají, obrátí proti nám. Jednání představitelů Dělnické strany, program této strany i metody, jichž někteří její členové používají a myšlenky, jež někteří z nich jako jednotlivci hlásají, jsou v přímém rozporu s mým osobním přesvědčením a v žádném případě je neschvaluji, neobhajuji ani nepodporuji. Ale v ještě přímějším rozporu s mým osobním přesvědčením je proces, jehož se tato strana stala obětí.
A tendence měnit vše za dotace se podobají obchodu analogickým s nejstarším lidským řemeslem, jak je často eufemisticky opisováno. Jakoby state interests, suverenita, svoboda a další hodnoty byly pouze předmětem otázky: „Kolik?“ Na kolik si sami sebe ceníte, za kolik se prodáte? Za kolik prodáte duši ďáblu?
Petr Hájek ve svém díle Smrt ve středu představuje rozmanitou koláž příkladů, které mají jednoho společného jmenovatele. A sice, zdali svět v němž žijeme, je skutečně takovým, jakým se nám jeví nebo zdali nám naše vnímání světa zprostředkovávají primárně média. Strach z mediokracie a neúměrné moci médií je nití, která se vine knihou od začátku do konce a pouze díky ní tvoří kniha jeden homogenní celek. Bez ní je nepředstavitelné, aby se témata v ní probírána dala pojmout uceleným způsobem.
Úžasně to vystihl Petr Hájek, když označil média za typický konzumní produkt. Vytvářený za účelem zisku a manipulace. Bohužel v jednom se od typických konzumních produktů odlišuje. Nemíří do žaludku a z těla ven, ale do mozku, kde se usadí a jako rakovina metastazuje do celého jednajícího těla. Jako droga mění naše myšlení, naše jednání. Náš život.
Budovatelé nového evropského projektu svou myšlenku, předkládanou jedním jazykem, bez možné alternativy, považují za jedinou správnou. Za nezpochybnitelnou, za samozřejmou, za ideální a bezchybnou. Jako všichni totalitáři a budovatelé politických náboženství. Každý protest proti této myšlence, i samotná myšlenka dovolující si ideál zpochybňovat, má tedy auru zločinu. A je to právě tato fanatická samozřejmost nesamozřejmé vize, která nositele alternativních myšlenek irituje. Neboť pouze pluralita myšlení zajišťuje demokracii.
Lidsky lze prezidenta chápat. Jeho pozice nebyla snadná. Ale schvalovat tuto signaci nelze. Podobně jako lze lidsky chápat, že Hácha podepsal Hitlerovi. Ale podstata věci zůstává stejná. A na rozdíl od Háchy nikdo nehrozil Klausovi kobercovými nálety Luftwaffe na Prahu.
Skoro to vypadá, jako by Lisabonská smlouva byla poukázkou na pohádkový poklad, kterou odmítáme převzít. Nebo jaderným deštníkem, který nás ochrání před zakuklenými bombometčíky. Jako by byla vízem do evropského ráje, občankou světa kosmopolu, průvodním glejtem na cestu do Eldoráda.
Dnes a denně jsme přesvědčováni, že Lisabonská smlouva musí vejít v platnost. Po dobrém nebo po zlém. Nejprve přicházejí sliby, poté prsty ukazující na naše chyby. Výhrůžky. A opět sliby. Zastrašování, nátlak … nic naplat.
Proto více než prezidenta je třeba žalovat politiky typu Gajdůškové a Lišky, kteří oportunisticky sahají na ústavní pořádek a ústavní instituce, neboť se jim nelíbí jedno konkrétní rozhodnutí. Proto více než prezidenta je třeba žalovat pochybné publicisty typu Jana Macháčka a Jiřího Pehe, kteří svými články vyvolávají revoluční bouření. Proto více než prezidenta je třeba žalovat politiky, kteří mlčí a neohrazují se proti těmto a dalším narušovatelům demokratického pořádku.
Kromě bezprecedentního útoku na svoji zemi a spolčení se s cizími entitami, zřejmě za účelem získání teplého místa v Evropské Komisi a ideového prodávání sebe sama navíc Topolánek prokazatelně mystifikuje. Česká republika podle smlouvy z Nice bez vlastního souhlasu nemůže být připravena o svého komisaře. Tato možnost je dosud podmiňována konsensem všech. Pokud by s jeho ztrátou přesto souhlasila, na základě jejich pravidelné rotace by nebyla o nic ukrácena. Nicméně, komisař je přeci ze své podstaty apolitický a oproštěn od národních vazeb, či ne…? Proč tedy tolik povyku pro nic?
Donedávna jsem diskriminaci považoval za přirozenou součást svého života. Vždy jsem si při rozhodování mohl z několika možností vybrat jedinou. A najednou to nejde. Diskriminoval bych ty ostatní. Takže při hledání nájemce budu muset spoléhat na to, že bude jenom jeden. Jinak mne ostatní zažalují, že jsem je při výběru diskriminoval. Už si nebudu moci dělat se svým soukromým majetkem co chci. Už si nebudu moci vybrat z nejlepší nabídky.
16 článků (1 stránka, 20 článků na stránku)