Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Srovnejme oba národy: Rusové šíří kriminalitu, brutalitu, milují agenta KGB Putina, který o rozpadu říse zla – SSSR – mluví jako o největší geopolitické katastrofě 20. století a navrací ruské armádě pěticípé rudé hvězdy. Jsou to sami Rusové, kteří se ke své sovětské historii hlásí. Naproti tomu Němci provedli po válce s německou pílí denacifikaci. Kudy chodili, tam se omlouvali a platili. Výsledky svobodných voleb i finanční pomoc dokázaly, že německé pokání bylo upřímné. Rusové pokání ani nepředstírají. Němci si odpuštění zaslouží, Rusové o ně ani nežádají.
Ivo Strejček jr. v článku „Vymění Vít Bárta maserati za starou škodovku“ (Euportál, 2. 9. 2010) odmítl návrh ministra Bárty na progresivní pokuty. Nemohu jinak, než jeho argumenty odmítnout. Ne proto, že bych byl nadšený z Věcí veřejných, ale proto, že k podobnému systému jsem došel již dříve ve svých úvahách o řešení nedostatků v našem správním systému a nyní jsem mile překvapen, že v některých evropských zemích je dokonce již zaveden.
Německé ministerstvo spravedlnosti již před lety spočítalo, že 84 % nových regulí přichází z Bruselu. Jen 16 % vzniká v Berlíně. Jaký význam tedy má národní parlament i pro nejvýznamnější členskou zemi EU? Šestnáctiprocentní. Přitom s Lisabonskou smlouvou se rozsah pravomocí Bruselu ještě rozšiřuje.
Je mi 37 let, mým nejoblíbenějším politikem je antikomunista Ronald Reagan. Jsem zdrcený levicovou devastací USA. A chtěl jsem volit pravici. Mé plány mi změnily facebookové akce nevychovaných spratků proti důchodcům a především klip známých představitelů „kultury,“ dle kterého mám přesvědčovat „babku.“ Aby nevolila levici.
Eurofilní revolucionáři v Paříži, Berlíně ani Bruselu nemají žádný právní nástroj, jak nás sankcionovat při neschválení Lisabonu. Vyloučit nás nemohou a obchodní sankce jsou zakázány současnými, jednostranně nevypověditelnými smlouvami. To jsou fakta. Používejme jich proti emocím, které jediné hrají do karet vydírajícím eurofilním mocným.
Je to až symbolické, že páté výročí úmrtí R. Reagana je přehlušeno cirkusem kolem eurovoleb. 5. 6. 2009 je to ale opravdu již pět let, co Reagan zemřel. Jelikož si myslím, že Ronald Reagan udělal pro svobodu lidí více, než stádo bruselských úředníků, nemohl jsem odolat nutkání aspoň jeho výročí připomenout.
Premiér Topolánek se přidal k ostatním euromanipulátorům a sdělil, že kdybychom nepřijali Lisabonskou smlouvu, „je třeba“ z EU odejít. V mezinárodním právu ale neplatí žádné „je třeba.“ Něco se musí, něco se nesmí. Vše, co je mezi tím, je na svobodném rozhodnutí lidí.
Stejné lidské typy, které byly v 50. letech oblbnutí tehdejšími budovateli lepších (komunistických) zítřků, jsou dnes stejně oblbnutí dnešními budovateli lepších (evropsko-unijních) zítřků. Genetické dispozice pro určitý druh chování se dědí. Nenamlouvejme si, že aktivisté z padesátých let zůstali všichni bezdětní.
Dnes musíme všichni schvalovat EU, Lisabonskou smlouvu, a kritizovat Klause. Kde argumenty chybí, může nastoupit diletantismus.
Dan Drápal připomíná svůj vstup do KDU-ČSL. Místo ovlivnění lidovců k realističtější politice měl však tento počin, obávám se, spíše opačný účinek. Dan Drápal, dříve kriticky myslící publicista, jakoby přejal argumentaci takových euroexpertů, jakými jsou jím chválené europoslankyně Roithová a Hybášková. Nevím, jestli jednoznačný euroskepticismus je v souladu s boží vůlí. Sice myslím, že Bůh nemá rád Babylónské věže, změti jazyků, spojených pýchou, ale možná se na věci dívám nesprávně. Ovšem z faktů o unijních smlouvách, odvozených legislativních normách a o jejich výkladu Evropským soudním dvorem mi nepřipadá, že by Bůh, který je Pravda, byl zrovna euronadšenec.
Milan Vodička v článku „Opradu ji nemáme rádi?“ a Petr Dudek v článku „Ančí s výstřihem končí“ (MFD, 31. 12. 2008) se pustili do boje s českým euroskepticismem. Vodička se řečnicky ptá, proč ta skepse, když nám Unie neudělala nic špatného. Podvědomě prý „hledáme špínu i na ruce, která nás krmí.“ Navíc „nevěříme, že máme v Unii šanci prosadit vlastní hlas,“ což bude tím, že „mindrák ´o nás bez nás´ stále prosakuje.“
Doby, kdy senátor Topolánek mluvil v televizi o Evropské unii jako o Svazu evropských socialistických republik jsou již dávno pryč. Zřejmě komplexy z Klause v počátku Topolánkova předsedování ODS vedly dnešního premiéra k hledání podpory u ještě silnějších partnerů, než jsou domácí politické subjekty. Snad proto se z Topolánka – euroskeptika zrodil Topolánek – euroschvalovač.
Pane místopředsedo Macku,
dočetl jsem se, že jste kritizoval prezidenta Klause za jeho jiné než mainstreamové postoje a především za jeho kritický postoj k Lisabonské smlouvě. Je zajímavé, když Vy, místopředseda křesťanské strany, při kritice Klausových postojů ke globálnímu oteplování nehledáte pravdu, ale připomínáte důležitost této agendy s odkazem na nově zvoleného podporovatele potratů či homosexuálních svazků prezidentem USA. Jestli stejnou metodou posuzujete vliv Lisabonské smlouvy na naši zemi, nedivím se Vašemu děsu z alternativního názoru. To je ale věc Boha, Vaše a vašich voličů.
Když Francois Mitterand navštívil skupinu disidentů v ČSSR, nebyla to jeho „ostuda.“ Bylo to gesto vůči lidem, kteří stáli v opozici vůči režimu. Declan Ganley,který v Irsku financoval kampaň proti Lisabonu, a kterého navštívil Václav Klaus, zatím není zatýkán a vězněn. Je jen podezříván a lehce šikanován. Najednou je potřeba prošetřit jeho účty a dokonce se objevuje podezření, že je finančně podporován starou známou CIA. Paralely s českými předlistopadovými zkušenostmi jsou více než zřejmé.
Z textů pana Semína je bohužel vždy cítit apriorní odpor k volnému trhu. A z tohoto textu je navíc hezky patrné i to, že někteří katolíci (nejen pan Semín) podle mě řeší trochu jiné otázky, než liberální ekonomové.
Trh není dobrým systémem kvůli "dobrým duchům kapitalismu." Jenže zatímco někteří (zdůrazňuji: NĚKTEŘÍ) katolíci stále kreslí ideál a snaží se obracet lidi na víru (plnou solidarity, ohleduplnosti, lásky k bližnímu), zastánce svobodného trhu si realisticky uvědomuje, že lidi jsou svině, s prominutím. A tak propaguje volný trh, který nedělá ze sviní beránky, ale zcela logickým systémem interakcí využívá i špatné lidské vlastnosti k dobru.
Dušan Streit má pochopení pro ruské zájmy. Dal to najevo i v článku “Co není schopen pochopit studenoválečník Topolánek” (Euportál, 10. 9. 2008). Z pohledu konzervativce je článek zajímavým podnětem pro reakci. Na své názory má právo každý, pana Streita nevyjímaje. Chybí-li jim však logická konzistence, odkryjí se city autora. O Dušanovi Streitovi nyní tedy víme více.
Jestli jsme si před lety mohli myslet, že Rusové jsou oběti komunismu a až komunismus padne, budou to příjemní sousedé, pak dnes již pro tento postoj není důvod. Skutečným problémem je totiž právě to, že ač Rusové komunismus ve své zemi již nemají, zachovali si mnohé z nejodpornějších atributů SSSR. Vděk za to, že jim Západ pomohl poté, co vyhrál studenou válku, je pro Rusy asi nemožný. Pokora zřejmě není tím, co by mohli exportovat z nadbytku. Přesto je však na pováženou, když to Rusko, které nezaplatilo své dluhy, nyní svým věřitelům vyhrožuje zaměřením nových raket, na jejichž vývoj Rusové peníze měli.
V roce 1978 byl zvolen papežem antikomunistický Polák, o rok později se ministerskou předsedkyní Velké Británie stala autentická konzervativka Margaret Thatcherová a o další rok později, v listopadu 1980, byl do Bílého domu zvolen Ronald Reagan. Silně konzervativní, vždy slušný a přitom uvolněný a vtipný. A politicky nekorektní. Místo prázdných žvástů a lží říkal pravdu. V Evropě by na něho dnes asi vydali eurozatykač.
Tak tedy znovu všem těm, kteří jsou víře v dokonalost EU věrni: nařízení Evropské komise č. 1677/88 stanoví kromě jiného, že okurky ve třídě “výběr” musí být “dobře tvarované a téměř rovné (maximální výška oblouku: 10 mm na 10 cm délky okurky).” S podobnou přesností stanoví charakteristiku pro I. až III. jakostní třídu. Uvádí též obecnou povinnost, že “hmotnost okurek pěstované venku nesmí být nižší než 180 g. Hmotnost skleníkových okurek nesmí být nižší než 250 g.“ (špatný tvar slova „pěstované“ je tedy asi jediná chyba, kterou lze „přišít“ skutečně jen české straně – pozn. JZ).
Je načase opravit revoluční myšlení, dle kterého každý má právo na takovou zábavu, která se mu líbí. Pedofil nemůže za své sexuální preference. Ale také ho pošleme do patřičných míst, když se nás zeptá: „Když se tedy nemohu pobavit s vaším dítětem, tak s kterým?“ S žádným, deviantní spoluobčane! Máš pech, můžeš mít náš soucit. Ale nemáš právo pošlapat pro ukojení svých choutek práva nás ostatních.
Až budeme mít místo zbabělců ve vládě státníky, jako byl kalifornský guvernér Reagan, který se nezdráhal proti agresivní mládeži v šedesátých letech povolat Národní gardu a obnovit pořádek, budeme snad moci pochopit, k čemu platit daně. Jestli nám ale nějaký státník bude ještě dopřán, je otázkou. Z rozcápené, nevychované generace jich asi moc nevyroste.
Obecně lze říci, že společnou měnu bychom měli přijmout až při dokonalé homogenizaci české ekonomiky se zbytkem eurozóny (která sama ovšem homogenní zdaleka není). Snad by tedy mohlo platit: čím později, tím lépe. Čirým šílenstvím je však považovat účast v eurosystému za prestižní záležitost a vstupovat do něho bez ohledu na reálnou připravenost naší ekonomiky.
77 článků (4 stránky, 20 článků na stránku)