Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Bohatství, užitek, produktivita, spotřeba - to vše je důsledek formování reality k obrazu produktivní, živoucí, aktivní lidské bytosti. Realitu lze smysluplně formovat jen tehdy, byla-li předtím poznána. Poznání je možné jen a pouze rozumem - nikoliv vnuknutím nebo intuicí. Havel nenávidí bohatství lidí (bohatství jiných lidí, než je on sám, nutno dodat - svého Mercedesu se Václav Havel jistě vzdát nehodlá), implicitně především nenávidí rozum, protože vede k poznání a následnému přetváření reality, a posléze k bohatství - které je pro Havla jen cestou k bohapustému plýtvání a povrchnímu konzumu.
José Barroso, kdysi maoistický studentský vůdce, dnes předseda Evropské komise, si náležitě vychutnává svou roli faktického vládce Evropské unie a rozhodl se napodobit svého amerického soudruha. Stejně jako on přednesl svou “zprávu o stavu unie”. Pravda, takovou zprávu by měl sice přednést prezident EU Herman van Rompuy, ale alespoň je jasné, kdo je ve skutečnosti tím nejdůležitějším z důležitých. Zatímco na chudáka van Rompuye si nikdo ani nevzpomněl, pan Barosso zatím rozehrál za řečnickým pultíkem velkolepé představení, za něž by se nemohl stydět žádný komunistický aparátčík z normalizačního období.
Oči levicových radikálů se dnes neobracejí ke Kubě, Rusku nebo Číně, nýbrž k Bolívii a Venezuele. Jestliže se svobodě a kapitalismu nedostane řádné filozofické a morální obhajoby, musí nakonec nevyhnutelně podlehnout zcela. V takovém případě čeká Evropu i USA stejný osud jako Bolívii nebo Venezuelu.
Co všechno se od těchto posledních voleb změnilo! ODS se postavila za eurofederalistickou Lisabonskou smlouvu, začala podporovat environmentalistickou doktrínu trvale udržitelného rozvoje, zahájila boj za zákaz kouření v soukromých prostorách, zvýšila některé daně... Nakonec, kongres ODS, na němž její vedení zrušilo pozvánku Centru pro ekonomiku a politiku a znemožnilo mu zřídit si v prostorách kongresu stánek s literaturou (což bylo do té doby zvykem), nebo moderátor diskuze Petr Tluchoř pokoušející se na stejném kongresu umlčet Miroslava Ševčíka, který u řečnického pultíku mluví delegátům ODS do zbytků jejich pravicových duší, jsou epizody, které ilustrují nepravicovost ODS dostatečně barvitě.
Poslanci ODS, kteří pro antidiskriminační zákon zvedli ruku, se hájí tím, že jeho přijetí České republice přikazuje Evropská unie. Je to obhajoba naprosto falešná a ostudně pokrytecká. Poslanci zvolení do národního parlamentu mají za úkol hájit zájmy svých voličů, nikoliv poslušně plnit přání evropských sociálních plánovačů. Je potřeba se ptát, zda je ODS stranou, která je schopna zastávat pravicovou politiku - tedy směr obhajující svobodu jednotlivce a trh s co možná nejmenšími zásahy státu.
Kdo je republikánský kongresman Ron Paul? V českých médiích se toto jméno takřka neobjevuje a když, tak jen v podobě letmé zmínky o politikovi s obskurními názory a pramalou šancí na úspěch. Není to však jen situace českého prostředí - dokonce i americké sdělovací prostředky se tomuto jménu vyhýbají jako čert kříži. Ron Paul je přitom politikem, který se od ostatních velmi liší - jako jediný totiž zastává principy svobodné společnosti, původní smysl americké Ústavy a odkaz Otců zakladatelů. Současné problémy Ameriky podle něj způsobuje nedostatek respektu k právům a k Ústavě.
Přestože je kniha End the Fed zaměřena na americkou situaci, v níž centrální banka funguje poněkud jiným způsobem, než je tomu jinde ve světě, je o odmítnutí centrálního bankovnictví jako celku. Zatímco Fed funguje spíše jako vládou posvěcený kartel největších amerických bank, který na jedné straně bankám dává možnost překonávat omezení trhu, a na druhé straně umožňuje vládě financovat její výdaje dalšími a dalšími emisemi peněz, ostatní centrální banky jsou v podstatě vládní instituce s určitou formální autonomií, bez otevřených vazeb na soukromý sektor. Tento rozdíl však není v principu důležitý, a základní principy - tedy ovlivňování úrokové míry a zákonný monopol na vydávání nekrytých peněz.
7 článků (1 stránka, 20 článků na stránku)