Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Volby do Evropského parlamentu ještě ani nezačaly, ale Komise EU si už pospíšila s návrhem kvót nelegálních přistěhovalců pro Českou republiku. Snad to povede k vystřízlivění z naší lhostejnosti k „nečitelné a vzdálené Lisabonské smlouvě“. Snad začneme konečně brát vážně důsledky předání naší suverenity Evropské unii a důsledky rozhodování o nejcitlivějších otázkách našeho života největšími členskými zeměmi EU, doslova „o nás, bez nás“. Kvótami nelegálních přistěhovalců to přece nekončí!
Chasník sice podle předmanželské smlouvy věděl, že nevěsta je silně promiskuitní a že si s ní bude moci užívat manželské radosti jen každou pětadvacátou a později jen sedmadvacátou noc a v nocích ostatních se bude nevěsta oddávat jiným milencům. Jenže náhle mu podstrčí k podpisu úplně odlišnou manželskou smlouvu (Ústavu či Lisabonskou smlouvu), kde s překvapením zjistí, že se nevěsta jmenuje jinak, než ta, kterou si vzal, a navíc mu ta smlouva sdělí, že počet nocí, kdy bude připuštěn, bude napříště stanoven na základě většinového rozhodnutí ostatních milenců, že se však v každém případě na jeho úkor zdvojnásobí počet nocí, kdy nevěsta bude muset být po vůli často neobvyklým choutkám německého milence .
Ale obyvatelé Gazy nejsou jen nevinné oběti. Oni nadšeně, vědomě, svobodně a demokraticky zvolili Hamas a jeho chartu. A pod slovem osvobození nemínili osvobození již svobodné Gazy, ale osvobození Tel Avivu a Haify od Židů, destrukci státu Izrael. Volí-li někdo zločince, pak s nimi musí logicky sdílet osud. Zejména, když se ti zločinci skrývají za sukně žen a za děti jako za rukojmí, pokud odpalují rakety ze škol a mešity proměňují na obří skladiště zbraní. Vzpomínám na bombardování Drážďan, které srovnaly britské letouny v roce 1944 se zemí a zabily přitom 92 000 civilistů, převážně žen a dětí. Nikdo se pokrytecky nepohoršoval. Němci si svobodně zvolili Hitlera a sdíleli s ním jeho osud.
Ti Češi, kteří se smrtelně provinili tím, že ještě neratifikovali Lisabonskou smlouvou, pomocí které několik velkých zemí natrvalo převezme rozhodování v Unii. Ke všemu mají Češi populárního a intelektuálně nepříjemně zdatného prezidenta, který nejen že odporuje Lisabonské smlouvě, ale umí kvalifikovaně poukázat na stále hlubší deficit demokracie v Unii. Ten deficit, kvůli kterému jsme před dvaceti roky svrhli socialismus v naší zemi.
Už základní téma kampaně, které staví cukr jako českou pýchu v
Evropské unii, je výsměchem našim zemědělcům, výsměchem našim
cukrovarníkům, výsměchem každému sebevědomému občanovi naší země. Ti
všichni totiž vědí, že právě cukr je symbolem vůbec největší porážky a
prohry České republiky a jejích tradičních zájmů v Evropské unii.
Srovnával jsem jen jeho chování na Pražském hradě s hulvátským chováním nacistů, jmenovitě s chováním Reinharda Heydricha. Pane předsedo, ujišťuji Vás, že Žid hulvát se nikterak neliší od křesťana hulváta, od Němce hulváta či německého nacisty hulváta, nebo sovětského komunistického funkcionáře hulváta. Je to prostě jen a jen hulvát, i když je Žid. Židovství nedává poslanci Cohn-Benditovi jakousi automatickou imunitu vůči aroganci.
Nadutý vrchnostenský tón vůči hlavě českého státu na půdě Pražského Hradu zazníval v dějinách jen zřídka. Velmi podobné věty máme v našich moderních dějinách zaznamenány pouze ve dvou historických okamžicích. Přesně tímto tónem a dokonce s podobným obsahem tak hovořil jen nacistický říšský protektor Reinhard Heydrich s protektorátním prezidentem Emilem Háchou, a pak velmi podobně, o třicet let později, také delegace sovětských představitelů s prezidentem Ludvíkem Svobodou při projednávání dohod, do kterých vyústily tak zvané moskevské protokoly stvrzující kapitulaci představitelů Pražského jara po dokonané invazi sovětských vojsk do Československa v srpnu 1968.
Víte proč,
kromě mnoha jiných důvodů,
Česká republika nikdy nesmí ratifikovat Lisabonskou smlouvu?
Protože její ratifikace může,
a to bez přehánění,
přivést Českou republiku ke státnímu bankrotu.
Jak ironicky se dějiny dokáží opakovat! První čtyři země Evropské unie, které shodně prohlásily, že odštěpeneckou republiku uznají, byli všichni čtyři signatáři Mnichovské dohody. Zatímco tehdy, před osmdesáti lety, Chamberlain, Daladier Mussolini a Hitler rozparcelovali Československo, dnes opět Británie, Francie, Itálie a Německo uznávají rozparcelování Srbska.
Odtrhávají od Srbska jeho historické území s kosovským polem, kde se v roce 1389 pokusila srbská nobilita v heroické bitvě zastavit postup otomanských Turků do Evropy. Tam se zrodila srbská identita. A my teď jako Evropská unie toto historické srdce Srbska transplantujeme jinam. Styďme se, Mnichované!
Hlasoval jsem proti zprávě a proti většině pozměňovacích návrhů, které mají plánovitě a unifikovaným způsobem, prostřednictvím šesti rozsáhlých prioritních oblastí, dosáhnout rovného postavení mužů a žen v reklamě a zabývají se způsobem, jakým reklama podporuje a upevňuje jisté typy diskriminačních stereotypů, která mají negativně ovlivňovat rovnost mužů a žen.
Hlasoval jsem proti, neboť se obávám, že pro svobodu vyjadřování, a reklama je součástí veřejné mediální prezentace, je tato zpráva vážným ohrožením a navíc je nebezpečným průlomem do oblasti, ve které panuje značná individuální a odlišná specifická kultura v jednotlivých členských státech.
Zdržel jsem se hlasování o rezoluci Evropského parlamentu k situaci v Gruzii nikoli z důvodů, že bych pochyboval o oprávněnosti gruzínského postoje a naopak, že bych schvaloval nekorektní a agresivní krok Ruska.
Jak tomu v poslední době často bývá, zneužili opět někteří eurofederalističtí poslanci konflikt v Gruzii a příslušnou rezoluci k výzvám k urychlenému ratifikování Lisabonské smlouvy. Právě tento nekorektní postup mne vedl k tomu, že jsem se zdržel.
Po irském referendu nás, občany malých členských zemí, zejména Irska a Česka, peskoval předseda socialistů pan Schulz s tradiční německou velmocenskou arogancí, cituji: „Když však tak malé země blokují společný proces reforem, musíme nastolit otázku, zda tyto státy chtějí nebo nechtějí zůstat v Unii“.
Chci vás pane předsedo ujistit, a vyřiďte to, prosím, panu Schulzovi, že když Irové zabili zvrhlý plod německého předsednictví, Lisabonskou smlouvu, Češi ji s ochotou pohřbí a zůstanou přitom členskou zemí!
Úcta k prezidentovi patří k významným tradičním hodnotám naší země od dob prezidenta Masaryka. Náš současný, demokraticky zvolený, prezident Václav Klaus se dnes těší mimořádné a nebývalé podpoře veřejnosti; v reprezentativních průzkumech se tento ukazatel pohybuje mezi 70 a 82 procenty. Jen suverénní občané České republiky zhodnotí práci svého prezidenta a stanoví, co je v jejich zájmu a v zájmu jejich země a co jí by naopak škodilo. Nebude to arogantní poučování německého poslance.
Panicky se nás bojí. Kdo? Ti, kteří měli plná ústa proklamací o sjednocené Evropě a kteří přitom v počtu 30 000 vyšli do ulic Štrasburku, aby protestovali proti přijetí Směrnice o službách Evropským parlamentem. Směrnice měla umožnit českým nebo třeba polským společnostem, aby směly přímo na území jiných členských zemí, rozuměj těch západních, provozovat služby a přitom si zachovat všechny výhody původu. Tedy pracovní zákonodárství, zaměstnance, platy... Máme přece společný trh, nebo snad ne?
Projev poslance V.Železného ke Směrnici o službách 14. 2. 2006
Unií placený televizní kanál dnes uvedl, že pracující EU protestují proti směrnici o službách. Zapomněl jen dodat, že to jsou pouze pracující ve starých zemích. Pracující v nových zemích ji naopak potřebují. Jenže to jsou obyvatelé EU druhé kategorie. Čech nesmí volně pracovat v Německu a jinde, stejně jako to nesmějí pracující z nových zemí. Co ale všichni smějí je jíst západní dotované potraviny a kupovat západní zboží, které volně a beze cla překračuje hranice.
Vždy jsem chtěl být ve svém budoucím životě francouzským farmářem. Je to nejvíce dotovaný výrobce na planetě Zemi (mimochodem každý rok dostává 131 000 francouzských farmářů přímou dotaci z EU ve výši minimálně 20 000 euro každý). Po schválení REACHe ale myslím, že by bylo lepší být v příštím životě majitelem autorizované analytické laboratoře.
I was asked to deliver few thoughts about why “No” is not enough. Why the “No” given by the French and Dutch people to European Constitution is not enough. The answer is very simple: because the Eurocrats will never give up. They are already for decades accustomed to ignore peoples´ will. And above all, they are very well paid just for this arrogance and they are not ready to abandon their comfortable life.
Vyzýváme členské státy EU, aby využily odmítnutí Ústavy pro Evropu k vytvoření nového základu pro transparentní, demokratickou a odpovědnou spolupráci mezi suverénními zeměmi, která bude schválena formou národních referend, bude-li to vhodné.
A když tajemnice mého kolegy z politické frakce Toma Natrasse nesla parlamentem svému poslanci transparent „Not in My Name“ vrhla se na ni ochranka, strhla ji na zem, pokoušela se jí vyrvat transparent, zkopala ji a zranila jí ruku. Na půdě demokratické instituce, parlamentu, smělo znít jen unisono, ať žije euroústava. Byl jsem otřesen.
19 článků (1 stránka, 20 článků na stránku)