Kam se poděl zmýtizovaný "evropský názorový respekt". Není to jen umělé téma pro příjemné zákoutí pařížské kavárničky? Kam se už posunuly hranice evropského militantního feminismu? Proč si část hlasatelů a vykladačů " evropské budoucnosti" myslí, že homosexuálové se mají těšit výjimečnějším právům, než právům rovných občanů? Kde, tak jako v případě Buttiglioneho, končí v dnešní Evropské unii právo na obhajobu vlastního názoru a začíná odvaha na vlastní názor?

Co vlastně řekl ten Rocco Buttiglione tak špatného, že se hned mluví o krizi Evropské komise?

Nic zvlášť výjimečného, nic skandálního, nic kacířského (a každého zájemce odkazuji na přesnou transckripci jeho slyšení v příslušném výboru Evropského parlamentu na adrese).

Pan Buttiglione, v budoucí Barrosově Komisi kandidát na funkci komisaře pro právo, svobodu a bezpečnost, řekl následující: Evropa musí být připravena v budoucnosti spolupracovat s Amerikou "jako rovní partneři s jednotnou zodpovědností za budoucnost světa", že je "dobrý katolík a stejně dobrý Evropan, což nehraje žádnou roli v jeho vztahu k Vatikánu", že si "snad může myslet, že homosexualita je hřích a nijak to politiku neovlivňuje, pokud by ovšem neřekl, že homosexualita je zločin", že "stát nemá žádné právo strkat svůj nos do takových věcí a nikdo proto nemůže být diskriminován v otázce sexuální orientace a pohlaví" a že manželství chápe tradičně jako "ochranu matky a tudíž rodiny, která ženě a dětem umožní ochranu a péči muže".

Záměrně uvádím co nejpřesnější citace jeho odpovědí, abych přiblížil myšlenky, které jsou panu Buttiglionemu v posledních dnech nejvíce vyčítány.

Mysleme si o jednotlivých tématech, co chceme. Oponujme jim a snášejme desítky protiargumentů, ale nepoužívejme je jako peška, kterým budeme někoho za jeho názor tlouci do hlavy. Rocco Buttiglione není bezbarvým politikem a zanechává zřetelnou stopu (kéž by tak vyhraněný dojem zanechal například pan Špidla). Na svět nahlíží vybudovaným a svým pohledem. A hle, pro současnou Evropskou unii je to málo.

Kam se poděl zmýtizovaný "evropský názorový respekt". Není to jen umělé téma pro příjemné zákoutí pařížské kavárničky? Kam se už posunuly hranice evropského militantního feminismu? Proč si část hlasatelů a vykladačů " evropské budoucnosti" myslí, že homosexuálové se mají těšit výjimečnějším právům, než právům rovných občanů? Kde, tak jako v případě Buttiglioneho, končí v dnešní Evropské unii právo na obhajobu vlastního názoru a začíná odvaha na vlastní názor?

Rocco Buttiglione není krizí Evropské unie. On je produktem její krize a jeho vystoupení prázdnotu "evropské ideje" obnažila zase o trochu víc. S rozmanitostí a pestrostí to jde z kopce. Měli bychom to za aktualitou dnešního dne vidět silněji.

Autor je poslancem Evropského parlamentu.