Ruský disident Vladimír Bukovský: Evropská unie sovětských socialistických republik
Autor: Vladimír Petrilák | Publikováno: 2. 10. 2007 | Rubrika: Rozhovory
Ilustrace
Jak vypadalo vládnutí v Sovětském svazu? Vládla skupina 15 lidí, které nikdo nevolil, kteří nenesli před nikým žádnou odpovědnost a které nikdo nemohl odvolat. A jak vypadá vládnutí v Evropské unii? Skupina 25 lidí, která nikym není volena, před nikým nenese odpovědnost a které nelze odvolat, vládne. Jaká základní idea stála u zrodu SSSR? Byl to pokus spojení různých národností v jeden, nový, historický útvar – sovětský národ. V čem spočívá cíl EU? Jde v posledku o to, aby zmizely národnosti a vznikla nová jakost – evropská společnost. Celá struktura moci EU přesně, precizně odráží mocenskou strukturu Sovětského svazu - to je gigantická byrokratická mašinérie, kterou nikdo není schopen kontrolovat.

Vladimír Bukovskij je jeden z nejznámějších sovětských dizidentů. Pro fotokopírování zakázané literatury a demonstrace na Puškinově náměstí byl Bukovskij dvakrát internován na psychiatrické klinice. Prožil 3 roky v gulagu a v roce 1971 byl odsouzen k 7 letům vězení a 5 letům vyhnanství pro sbírání dokumentů o zneužívání psychiatrie. V roce 1976 byl vyměněn za chilského komunistu Luise Corvalana. Dnes žije v anglickém univerzitním městě Cambridge, kde se intensivně věnuje přednáškové a publikační činnosti.

 

Jak došlo k této vaší návštěvě Polska, Wroclawi?

Byl jsem pozván na konferenci v sejmu, týkající se vstupu Polska do Evropské unie, kterou organizoval Antoni Macierewicz a jeho straničtí přátelé. Byl jsem tehdy zrovna v Praze, a jelikož Polsko bylo vždy mému srdci blízké, rozhodl jsem se na poslední chvíli přijet. A tu se objevil prof. Przystawa a pozval mne do Vratislavi. Rozhodl jsem se přijet, pokud to v něčem může být užitečné.

Již dlouho znám činnost profesora Przystawy v Hnutí za jednomandátové volební okrsky. Souhlasím s jeho záměry a velmi je podporuji. Bydlím ve Velké Británii, v zemi, kde takový volební systém platí. Dost také jezdím po světě a pozoruji fungování různých systémů. Vidím, kterak státy, které si volí svou reprezentaci v proporčním systému, tím ztrácejí a prohrávají.

Často bývám v Itálii, kde se už dávno přátelím se Silvio Berlusconim, ještě od dob, kdy on se nehodlal zabývat politikou a pracoval ve stavebnictví. Italové již po léta diskutovali o volebním systému, protože proporční systém udělal z Itálie neřiditelný stát, v němž takřka padesát let vládl chaos. Během 57 let od druhé světové války se vlády v Itálii měnily přinejmenším šedesátkrát. Takový způsob fungování oslabuje stát, lidé jsou zklamáni demokracií, protože ta v takovém volebním systému nefunguje. V Itálii to nakonec vypadalo tak, že země si žila svým životem a vláda zase svým.

Často také jezdím do Izraele, kde se setkávám s přáteli, se kterými jsem seděl v lágrech, vězeních. Hovořím s mnoha izraelskými politiky, kteří chápou a vysvětlují, že proporční systém se vůbec nehodí pro Izrael, není vhodný pro situaci v zemi. Pro Izrael je otázka volebního systému mnohem důležitější než pro Itálii, protože život a fungování státu nacházejícího se na okraji války v proporčním systému, v systému koaličních vlád, je prostě šílenstvím.

Když se v 1991. roce měnila vláda v Rusku a rozpadal se Sovětský svaz disputovalo se o volbě volebního systému. Tehdy jsem často vystupoval v televizi i v rádiu a říkal jsem, že proporční systém ne- ní pro Rusko vhodný. Proporční systém se hodí pro státy, které nepotřebují vládu, v nichž je systém na tolik stabilní a vyspělý, že se ta země řídí sama. Zeptáte-li se např. průměrného Holanďana, kdo je nyní premiérem, nebude to vědět – není to důležité. Avšak pro zemi nacházející se v krizi, jejíž vláda musí rozhodovat v životně důležitých záležitostech, je proporční systém krajně nevhodný. Je to, jakoby někdo skákal do vody se svázanýma rukama a nohama.

(...)

V čem podle vás spočívá podobnost Sovětského svazu a Evropské unie?

Složitější je ukázat na rozdíly. Čím byl Sovětský svaz? Byl to svaz socialistických republik. Před několika lety, když vznikla Evropská unie, nebyla ničím jiným nežli svazem socialistických republik. Nyní, po volbách v Rakousku nebo v Itálii se to trochu změnilo, ale ještě před několika lety vznikal svaz socialistických republik.

Jak vypadalo vládnutí v Sovětském svazu? Vládla skupina 15 lidí, které nikdo nevolil, kteří nenesli před nikým žádnou odpovědnost a které nikdo nemohl odvolat. A jak vypadá vládnutí v Evropské unii? Skupina 25 lidí, která nikym není volena, před nikým nenese odpovědnost a které nelze odvolat, vládne.

V Sovětském svazu existoval princip omezené suverenity, týkající se republik patřících do sféry vlivu Sovětského svazu, jmenoval se Brežněvova doktrína. Např. Československo se v roce 1968 rozhodlo, že zmodifikuje svou formu socialismu. Proto Brežněv a jiní intervenovali a zavedli vlastní modifikaci. Tentýž princip platí v Evropské unii. Pakliže si Rakousko zvolilo EU neakceptovaného politika, byl vyhlášen bojkot Rakouska. Když byl v Itálii zvolen premiér Berlusconi, čelní představitelé EU dlouze diskutovali, nežli došli k závěru, že přeci jen nevyhlásí bojkot Itálie. Příčina byla jednoduchá: Itálie je příliš velkou zemí, aby bylo možné ji bojkotovat.

V ústavě SSSR měla každá republika teoretické právo odloučit se od Svazu. To byla samozřejmě propaganda, žert. Neexistovala přece žádná procedura umožňující odstoupení. A nejmenší pokus zahájení diskuse o tomto byl považován za zradu, za záměr rozbití SSSR. V ústavě Evropské unie neexistuje žádný bod, který by dovoloval odstoupení. Nejen, že není žádná procedura, ale neexistuje ani právní podklad. Vstoupení do EU je považováno za neodvolatelné.

Jaká základní idea stála u zrodu SSSR? Byl to pokus spojení různých národností v jeden, nový, historický útvar – sovětský národ. V čem spočívá cíl EU? Jde v posledku o to, aby zmizely národnosti a vznikla nová jakost – evropská společnost.

Celá struktura moci EU přesně, precizně odráží mocenskou strukturu Sovětského svazu - to je gigantická byrokratická mašinérie, kterou nikdo není schopen kontrolovat. V SSSR existovalo státní plánování - Gosplan. Komise Gosplanu plánovala s pětiletým předstihem výrobu každého šroubku, každé drobnosti. Národohospodářský plán bral v potaz každý detail. Evropská byrokracie dělá vlastně totéž, formuluje standarty, podrobnosti veškeré lidské činnosti: velikostí rajčat, okurek počínaje a konče na výšce sloupů a šířce cest. Např. v Anglii nám bylo řečeno, že naše klobásy se již nesmí nazývat klobásami. Prostě nesmí a hotovo. Musíme změnit název. Vždyť to je absurdní.

Takových příkladů je nespočetně mnoho. Snad uvedu ještě jeden. V každé zemi existuje a rozvíjí se korupce. V “normální” zemi korupce prožírá mocenské struktury zdola nahoru, v socialistických zemích to bylo naopak, ze shora dolů. Korupce Evropské unie je typickou, modelovou socialistickou korupcí.

Analýza, kterou jsem provedl, dokazuje, že ony podobnosti nejsou náhodné. Ještě v 80. letech Gorbačov ohlásil ideu “společného evropského domu” a sociální demokraté připravovali své struktury na to, aby vytvořili tento společný evropský dům, shodně s ideou Gorbačova. Byl to společný projekt evropské sociální demokracie a Moskvy. Stalo se tak, že východní část - ta sovětská, se rozpadla a zmizela, zatímco ta západní - evropská se rozvíjí a žije si svým životem. Vše, co říkám, se zakládá na dokumentech, které jsem studoval v archívu Ústředního výboru (ÚV) a Politbyra.

Po všech vašich zkušenostech, když nyní žijete v Anglii, nevidíte mnoha aspektový rozdíl mezi Velkou Británií pod vládou Tony Blaira a Gruzínskou republikou s Ševardnadze, bývalým členem Politbyra, jakožto prezidentem?

Jde o to, že ony podobnosti se rozvíjejí přímo strašlivě. Nyní máme v Anglii jedno partajní systém. Labour Party získala v dolní sněmovně přes 400 mandátů, konservativci se prakticky rozpadli a neodehrávají žádnou roli. Probíhá-li nějaká veřejná debata, tak je to debata mezi levicí a krajní levicí.

Blair a jeho tým, využívaje své monopolistické posice, usiluje o rozšíření rozsahu kontroly britské společnosti. Provádějí reformy, které nemají právo dělat bez uspořádání v této věci referenda. Prakticky také zlikvidovali druhou komoru parlamentu. Sněmovna lordů ještě formálně existuje, ale již se s ní v parlamentní struktuře Velké Británie vůbec nepočítá. Labouristé tvrdí, že rozhodně skončí s monarchií. Aktivně zavádějí ideologii politické korektnosti. Jsem přesvědčen, že právě toto bude dominující ideologie Evropské unie. Dnes jsme v Anglii mnohem méně svobodnou společností nežli před 25 lety.

Kdybyste byl občanem Polska, kterou z nynějších stran byste volil a proč?

Kdybych byl tak hloupý, abych hlasoval? Ne. Spíše bych podpořil Hnutí prof. Przystawy za změnu volebního systému.

Do Warszawy jste přijel na pozvání Ligy Polskich Rodzin. Znamená to akceptaci jejich programu?

Nemám tušení, jaký mají program, nevím co dělají a jak fungují. Znám Antonina Macierewicze. Vím, že chtěl provést lustraci, očistit politickou scénu v Polsku. Podporoval jsem tuto jeho činnost a když byl odvolán z funkce (ministra vnitra – pozn. překl.), bylo mi to velmi líto. Avšak o tom, že má nějakou stranu, jejíž je šéfem, jsem nic nevěděl.

Nevěřím politickým stranám ve Východní Evropě, v Rusku, v Polsku. V těchto zemích neexistují základní podmínky pro fungování politických stran. Jezdil ke mně známý ruský politik Boris Němcov, nyní šéf strany Svaz pravicových sil. Vysvětloval jsem mu, že v Rusku nejsou strany, jen mafiánské struktury působící někde v Moskvě nebo Petrohradu, a o tom, co se děje na Čukotce, nebo někde daleko v Rusku, nikdo nemá ani tušení. V Rusku nejsou žádné celostátní stranické struktury. Jsou jen rozpadající se celonárodní struktury: vojsko a KGB. Strany nevznikají v klidné době. Ty mohly vzniknout v roce 1990/91, kdy panovala velká krize a každý rozumný a poctivý člověk si uvědomoval, že musí zaujmout vymezený postoj k tomu, co se děje. V takové situaci odpovědní a rozvážní vůdci nechávají všechno a jdou na barikády. A koho je dnes možné přitáhnout do strany? – lenivce. Můj vztah ke stranám je stejný, jako k intelektuálským politickým hrám.

Může demokracie fungovat bez stran?

Teoreticky ano. Lidé se spojují aby společně řešili různé problémy. Nevidím žádné překážky aby se lidé organizovali zcela nezávisle v libovolném okrsku. V sejmu by se sjednocovali v konkrétních otázkách. V demokracii to tak zpravidla není. Ale může být.

Ne-li Evropská unie, tak co?

Otázka není správně položena. V Sovětském svazu, když jsem byl malým klukem, mě nutili vstoupit do Komsomolu. Řekl jsem: ne! Tak se mě zeptali: proč nechceš vstoupit, vždyť nemáš žádnou alternativu. A tak po celý můj život v SSSR nebyla žádná alternativa. Navzdory tomu jsem vždy nějakou našel.

Umění politiky spočívá v tom, aby byla vytvořena alternativa. Politik tvrdící, že není žádná alternativa, není politikem, je to podvodník. Vždy, dokud člověk žije, má alternativu. Dokonce i ve vězení existuje alternativa: můžeš žít v harmonii a symbiose s vedením věznice a pak život bude snadnější, ale můžeš se jim vzpírat a pak jdeš do kobky.

V případě, že Polsko nevstoupí do Evropské unie, můžete s celou svou politickou zkušeností říci, že se nestaneme zemí třetího světa? Nebudou ty státy, které nevstoupí do Evropské unie, zcela odstrčeny na okraj hospodářského rozvoje?

Opakuji: celé umění politiky spočívá v hledání a presentování alternativy. Pokud vám dávají na výběr dvě neakceptovatelné možnosti, pak hledáte třetí řešení. Proč by např. nešlo zkusit rozvinout ideu vyšehradské skupiny anebo neutvořit společný regionální trh ve spojení se státy, které odmítly vstup do EU, jako Norsko nebo Švýcarsko? Zaměřit se na rozvoj styků se Spojenými státy a zbytkem světa. Nebo se vám zdá, že zbytek světa je menší a má menší význam než Evropská unie? A proč by se nemohlo přemýšlet o situaci samostatné politické existence?

Polsko už kdysi bylo v takové situaci a dobře víme, jak to dopadlo...

Ale to byla přece válka. V době války, pochopitelně, nelze být osamocený, je nutné se spojovat. To je něco úplně jiného.

Ptáte se, že pokud Polsko nevstoupí do Evropské unie, zda se nestane zemí třetího světa? Ujišťuji vás, že pakliže Polsko vstoupí do Evropské unie, tak se stane zemí třetího světa. Během nejbližších pěti let se Evropská unie ocitne v hluboké krizi. V celé Evropě narostou etnické konflikty. Bruselští idioti vypouštějí Džina z lahve. Zapomínají na svou historii – Evropa nikdy nebyla mírovým kontinentem, vždy tu byla válka. Pouze posledních padesát let v důsledku existence smrtelného nepřítele v Evropě vládl mír. Jakmile se tato situace změnila, otevřely se všechny staré rány. Korsika chce být nezávislá na Francii, Skotsko – na Velké Británii, Belgie je připravena k rozdělení se na dvě části, sever Itálie myslí o odloučení se od jihu. Je to proto, že tyto malé regiony si kladou otázku: proč se máme podřizovat evropské nadřízené struktuře prostřednictvím národních úřadů, na co je nám prostředník, proč bychom se nemohli kontaktovat s Bruselem přímo? Proč Korsika musí nejprve poslouchat Paříž a pak až Brusel? Všechny staré rány se začínají otevírat a zároveň se objevují nové..

Nyní má Evropa problém s obrovskou migrací – naprosto umělým problémem, vymyšleným socialisty. V Anglii žije pět milionů muslimů, ve Francii takřka deset milionů, v Německu jen Turků jsou tři miliony, nemluvě o jiných národnostech. Po 11. září loňského roku, noviny Sunday Times provedly průzkum názorů mezi britskými muslimy – 40% dotázaných podpořilo Bin Ladena.

Vstupem do Evropské unie se zavážete k přijetí daného počtu utečenců ze zemí třetího světa. Nikdo se vás nezeptá na názor v této věci. Budete mít ten problém tady. Není tohle třetí svět?

Nahrávka: Rafal Siekierka, Katolickie Radio Rodzina. Přepis: Agnieszka Pryzstawa. Opublikováno v revue Opcja na prawo č. 6/2002.

Pro AAAWebPages přeložil Vladimír Petrilák, Krakov, 18.11.2002.