Unii nedůvěřovalo 52 % jejích obyvatel. Stačilo prvních šest měsíců tohoto roku a je nás (jsem jedním z nich) už 58 %. Podle průzkumu Eurobarometru je v České republice odpor vůči Unii na 50% dotázaných, zatímco třeba na Slovensku nechce Unii 65 % a v Británii dokonce 68 % lidí. Zajímavé je také sledovat, že podpora nad 50% je ve státech, které na úkor jiných čerpají dotace, zatímco ve státech, které to platí, odpor roste.

Lze předpokládat, že skutečný odpor mezi občany Unie je ještě vyšší. Jednou možná přestanu psát blogy o tomto neblahém neokomunistickém projektu. Stane se přiznaným historickým omylem. Otázkou je, kolik nás to ještě bude stát.

Eurobarometr sleduje, kromě jiných ukazatelů v EU, také důvěru občanů členských států v tento integrační projekt. Ještě před půl rokem byl stav poměrně vyrovnaný. Unii nedůvěřovalo 52 % jejích obyvatel. Stačilo prvních šest měsíců tohoto roku a je nás (jsem jedním z nich) už 58 %. Podle průzkumu Eurobarometru je v České republice odpor vůči Unii na 50% dotázaných, zatímco třeba na Slovensku nechce Unii 65 % a v Británii dokonce 68 % lidí. Zajímavé je také sledovat, že podpora nad 50% je ve státech, které na úkor jiných čerpají dotace, zatímco ve státech, které to platí, odpor roste. Až dotace pominou, protože dojdou peníze, a k tomu Unie zavede vlastní přímé daně pro občany členských států, jen těžko lze očekávat, že ji lidé začnou milovat. Podpora Unii od občanů členských států je v současné době na devítiletém minimu. Stále více lidí nejenže nedůvěřuje Unii, jako dalšímu nadnárodnímu stupni řízení Evropy, ale zároveň považuje členství svého státu v tomto spolku za škodlivé.

Průzkum Eurobarometru (zadání dává již od roku 1974 sekce Analýz veřejného mínění Evropské komise) byl proveden ve všech státech sedmadvacítky a zúčastnilo se ho více než 26.500 lidí napříč všemi skupinami. Při hodnocení vývoje v jednotlivých letech, kdy se tyto průzkumy dělaly, je patrné jedno základní. Když v Unii není krize, Brusel se usmívá a vydává na pochvalných konferencích a summitech zprávy o spokojenosti. Jakmile přijde krize, absolutně si s ní neví rady, neboť se jako špatný hospodář na ní prostě neumí, už z principu své výhradně politické existence, připravit.  Vytvořit přitom nějaký nový celek v situaci, kdy je vše relativně v pohodě, to umí každý. Jenže projekt Evropské unie je tu přece zejména proto, aby v rámci provázané spolupráce pomohl všem členským státům překlenout krize v jakékoli podobě. Alespoň tak nám to říkají. Jaký je výsledek? Stejný, jako v řadě případů národních parlamentů. Jediné, co umí skvěle a bezezbytku je - zadlužovat a novými předpisy regulovat zregulované. To je jejich recept na řešení krize. Zaplatit dluhy z nových dluhů a pak se tvářit, jak dobře to vyřešili.

Lidé nemají obecně nic proti spolupráci, ale musí být skutečně dobrovolná. Taková v Unii není. Přiznejme si, že politiky deklarovaná dobrovolnost je ve skutečnosti maskována kupováním přízně za přerozdělené dotace. Dokonce se nebojím napsat, že v případě všech procesů u přijímání základních dokumentů a jejich pokračování, například v podobě Lisabonské smlouvy, se ve své podstatě ukázala dnešní zastupitelská demokracie jako mechanismus přenesní moci, který selhává. Zvolení zastupitelé dělají pravý opak toho, co lidi chtějí. Důkazem je skutečnost, že ačkoli podpora Unie je stále menší, politici jedou dál a dělají, že to nevidí a neslyší.

Za nejnovější data Eurobarometru jsem velmi rád. Ukazují, že nás, eurorealistů, tedy těch, kteří věří ve spolupráci států na starém kontinentu a nepotřebují k tomu Unii jako byrokratický a zatraceně drahý aparát, je stále více. Dokonce více než polovina ze všech lidí, kterých se tento integrační projekt bytostně týká, neboť ho platí. Dlouhodobá úroveň NEpodpory Unie by měla vést k jedinému. Je čas vrátit skutečnou demokracii do Evropy. Jednotlivé vlády sedmadvacítky by měly v jeden okamžik uspořádat referenda o setrvání v Unii. Dovolím si předpovědět, že by nás očekávatelný důsledek takového postupu stál méně, než přirozený unijní zánik, který nás čeká. Bez podpory lidí "dole" totiž nevydrží dlouhodobě nic a peníze na kupování podpory ve státech, které zatím od jiných ve formě dotací čerpají více, než odvádějí, bez dalších astronomických dluhů nebudou. Je pošetilé si myslet, že se budeme mít lépe škrtáním u nás doma, když náklady na Unii, která nic neprodukuje, stále rostou.

Osobně nemám nic proti zastáncům integrace. Nikdy jsem také na jejich adresu nepoužil výraz "eurohujer". Mají na svůj názor legitimní právo. Bude mi stačit, když společně s námi včas zatáhnou za skutečnou záchrannou brzdu. Pochopím to. Nikdo nejsme neomylný.